Život je pes, ale my jsme jeho štěňata a proto žít je psina.
Jsi jako jizva na dlani, jež tleskat mi už nebrání.
Srdce srdci srdce dalo, srdce srdce milovalo a to srdce srdce prosí ať to srdce v srdci nosí.


Červenec 2010

Usměj se - 1. část - Vločka

17. července 2010 v 11:26 | Nelička |  Povídky - divocí, zvláštní, nespoutaní
Ležím na trávě v parku a dívám se na nebe, po kterém krouží ptáci. Jako bych ani necítila obrovskou modřinu na cikánském rameni, krev vytékající z nosu.
Po cestičce se blíží hlasy tak známé, že si jich nemůžu nevšimnout. Rychlé zvednutí, ale nic víc. Neuteču. Nikdy neutíkám.
Dan, Honza a Petr. Všimli si mě a s úšklebkem na rtech ke mně jdou. Prosím, ať to skončí jen u slov. Nechci přijít o zuby. Park je konec konců prázdný a kluci jsou silnější navíc tři.
"Hele, cikánečka," Dan se směje zlým smíchem sadisty.
Petr ke mně přikročí "Trošku ti to teče Sabinko," taky se chechtá a gestem, které ze začátku vypadalo jako facka, mi stírá z obličeje krev. Necukám sebou. Hloupá chyba.
"Nějaká odvážná dneska, co?" začíná znovu Dan s úšklebkem "Možná bychom tebou měli trošku otřást," S těmi slovy mi vrazí pěst do břicha.
Lámu jsem se v pase. Vnitřnosti řadící se v krku nepříjemně tlačí. Vím, že zvracení nic nezastaví. Nevadí mi to. Můj obličej se skřiví do zvláštní grimasy, která snad měla být úsměvem, těsně předtím, než dnešní oběd skončí na Danových keckách.
"Ty čubko!" řve a snaží se shodit mě do trávy. Podaří se mu to až s pomocí Honzy. Obkročmo mi sedí na břiše, zatímco Petr drží moje ruce kdesi za mou hlavou a Honza se mi válí na nohou.
Skoro nemůžu dýchat. Přesto ze mě sípavě vyjde: "To jste hrdinové. Tři kluci na jednu..."
Dostanu takovou facku, že se mi tmí před očima. Jazykem přejedu zuby a oddechnu si. Vzápětí však plivlu krev, protože při další ráně se kousnu do jazyka.
Dan něco říká, ale já už ho neslyším. Dopadají na mě další a další rány. Myslím na hvězdy a snažím se nevnímat tělo, které se v tu chvíli spíše podobá boxovacímu pytli.

"Padáme. Jde sem nějaká babka se psem!" Honza se mi zvedá ze zdřevěnělých nohou vzápětí následován Petrem. Dan mi dá poslední ránu a utíká taky. Ví, že mi nemusí znovu opakovat: "Nesmíš ani ceknout!" Sama to vím. Ne že bych se to bála říct, ale za prvé nemám komu a zadruhé by to bylo zbabělé.
Rychle odkutálím do keřů a doufám, že se k mě nepřižene ten babiččin pudlík. Mám štěstí.
Už pudu domů, je poslední myšlenka, která mě napadne než vyjdu z parku.

Celá od krve a samá modřina jdu zastrčenou uličkou se skloněnou hlavou, když do mě někdo vrazí. Zvednu oči. Stojí přede mnou docela hezký kluk. Ne krásný. Jen prostě hezký. Světle hnědé vlasy, souměrný obličej, vysoká, štíhlá postava.
"Co to... proboha cos dělala?!" vypadá stejně zmateně jako já a teď už taky vyděšeně,
To víš, že jo zrovna tobě to řeknu, pomyslím si. "Co by? Upadla."
"Nejsem naivní," dívá se na mě skepticky "myslíš že když potkam holku zmlácenou tak, že by se za to nemusela stydět ani Seléné, budu jí věřit takovou blbost? Navíc když je to cikánka?"
"Máš něco proti cikánům?" zní to naštvaněji než to myslím. Otázku, kdo je Seléné spolknu. Nechci vypadat jako naprostý idiot.
Zarazí se. Potom zavrtí hlavou. "Ne, ale spousta lidí má. Co se ti stalo?"
"Nic," když vidím jeho pohled zarazím se "nechci... nechci o tom mluvit," má odpověď je nejistá a sama jí nevěřím. Chci, ale... nemůžu. Tohle je otázka cti.
Krčí rameny "Spěcháš?"
Vrtím hlavou.
"A nechceš se mnou skočit na chvilku do stáje?"
"Tak... tak jo."
Jdeme hezky dlouho mlčky, když se kluk znovu ozve "Jak se vlastně jmenuješ?"
"Sabina. A...," skočí mi do řeči. Ani mi to nevadí.
"Matyáš."
"Matyáši, proč mě vlastně sebou bereš? Vždyť mě ani neznáš."
Pokrčí rameny "Víš tvrdí se že s týraných dětí vyrostou tyrani, ale já tomu nevěřím. Když někomu osud ublíží, tak ví jaký to je a neubližuje dalším, naopak. A ty krom toho nevypadáš zle."
Dojdeme ke stáji. Zarazím se, ale Matyáš mě popadne za ruku a vede mě dovnitř - přes dvůr až do stáje. Chvíli mi trvá, než si zvyknu a šero. Ve stáji je zhruba patnáct koní. Je tu klid a působí to tu tak otevřeně, že si nemůžu pomoci a s obdivem v očích, pomalu procházím mezí koˇmi, kteří jsou od sebe oddělení a každý stojí v čemsi, o čem mi Matyáš řekne, že je to box. Všchni ti koníci jsou nádherní, ale k jednomu mě to hrozně táhne. Pomalu přistoupím k jeho boxu.
"Je nádherný" vydechnu. "Jak se jmenuje?"
Matyáš vykoukne ze dveří s velkým nápisem SEDLOVNA. " Tahle? Vločka. Moc k ní nechoď je hroznej janek, Proti Matyldě se vzepjala a kdyby neuhla, tak jí pořádně kopla. Je tu už půl roku. Hlavas jí sem vzal, protože byla týraná a utratili by jí, ale na školní ježdění se nehodí. Ještě se neví co s ní bude, zatím si pořádnezvykla na to, že je kolem ní tolik lidí, kteří jí nic nedělají."
Chvilku seještě hrabe v sedlovně, než vyleze. Neohlížím se po něm, stále pozoruji sněhobílou vločku.
"Musím na hodinu. Klidně tu zůstaň, ale nelez do boxů, nekoukej se koním do očí, je to výzva k boji a když sklopí uši dozadu, jdi od něj pryč. Jo a kdyby se někdo ptal, jsi tu se mnou," s těmi slovy zmizí. Stále stojím před Vlččiným boxem. Popojde k mně o pár kroků. Vím že nesmím a přece to udělám.Pomalu zvednu západku, odsunu na škvíru dveře a vstoupím do boxu.