Život je pes, ale my jsme jeho štěňata a proto žít je psina.
Jsi jako jizva na dlani, jež tleskat mi už nebrání.
Srdce srdci srdce dalo, srdce srdce milovalo a to srdce srdce prosí ať to srdce v srdci nosí.


Červen 2010

Zlaté paprsky

24. června 2010 v 15:13 | Nelička |  Povídky - O lásce
Stará povídka napsaná o loňském listopadu. Původně končila větou "Pomalu se zvedl a tiše odešel.", ale o vánocích jsem si řekla, že jsem tím úplně zničila pointu a ještě kousek dopsala.

            Byla doba, kdy stromy už oblékají pestrobarevné kabátky, ale slunce stále hřeje, doba kdy si všechno začíná stlát postel, aby přečkalo zimu. Babí léto. Po zemi pobíhali drobní živočichové, v prvním spadaném listí šramotili brouci, rychle uhýbající podrážkám bot dvou procházejících lidí.

Pavel Cmíral - Jednou jsem odešla

12. června 2010 v 11:12 | Nelička |  Pavel Cmíral
smajlík 4
Jednou jsem odešla,
v horečce někam daleko,
maminka stála nad řekou,
ve které jsem se topila.
Táta měl uch upíra,
k smíchu byl,
ale to až teď.
Srdce jsem tloukla o svou zeď,
kterou mi pořád někdo stavěl,
horečka horká spala v hlavě
a potom vstala,
umyla se
a šla svou cestou.

(přepsáno z knížky Pavla Cmírala: Milujem se čím dál víc)

Život není pohádka - 6. část - Mariana

11. června 2010 v 20:07 | Nelička |  Povídky - divocí, zvláštní, nespoutaní
smajlík 4
Nica
Ječím, pláču a je mi to jedno. Vzpomínky honící se hlavou jsou stále surovější a bolestivější. Nechci na to myslet, ale nedokážuto zastavit. Nemoci jít ven, znovu ztrátit vlastní svobodu, zase zavřená v malém pokoji, hlídaná a za neposlušnost trestaná, vězeň a ne člověk, tak jako kdysi... Tolik mi to připomíná minulost. 

Markéta dobíhá k ředitelčině pokoji a zaklepe. Nečeká na pozvání, rovnou vpadne dovnitř, ředitelka už je stejně vzhůru a obléká si župan. Neptá se, rovnou vezme dívku z Markétiných rukou a položí ji na vlastní postel.
"Co s ní budeme dělat?" Markétu to zřejmě celé velmi vyděsilo.
"Nemůžeme dělat nic, jen ji hlídat. Minule se pokusila skočit z okna a to ani zdaleka takhle neječela."
"O tom jsem ani neslyšela."
"Jak byste mohla? Jste tu necelý půl rok a tohle se stalo o vánocích, když ji Robert s Jakubem zmlátili. Od té doby si všichni dávají pozor, aby neviděla, nebo se jí nestalo nic násilného, bojíme se, že by to udělala znova. Budeme z ní muset vytáhnout, co se jí vlastně stalo."
"Nemohlo se jí o tom třeba zdát?"
Ředitelka zavrtí hlavou "Nica nemívá záchvaty bezdůvodně, vždy jí něco její minulost připomene, ale obvykle začne záchvat ve chvíli, kdy si vybaví v následku na něco vzpomínky. Nechápu co se jí stalo v prázdném pokoji."

Záchvat ustatne až k ránu. Nica se pomalu uklidní a setře si z tváří slzy. I tak vypadá nešťastně, ale zdá se, že už vnímá.
"Nico? Nico, jsi vzhůru?"ředitelka mluví tiše a soucitně. Jsou spolu v jejím pokoji sami, Markétu už dávno poslala ředitelka pryč.
Nica se zadívá do ředitelčiých modrých očí "Jsem paní ředitelko, jen je mi slabo."
"Co se ti stalo, holčičko? Vím že ti to připomíná tvou matku, ale musím vědět, co ti ji přípomnělo. Snaž se myslet jen na to."
"Ztráta svobody," Nica kupodivu mluví klidně a vyrovnaně "Zase jsem byla někde zamčená, sama a věděla, že zítra mě nečeká nic hezkého, věděla jsem přesně, co bude zítra. Posměch, škola a trest a potom už jen zamčený pokoj a vyčerpaný spánek. A další den bude stejný, jeden jako druhý, bez špetky radosti, bez kohokoliv kdo by mě měl rád, čehokoliv, co bych mohla mít ráda já."
"Asi bylo chybou, dát ti takový trest Nico, ale uvědom si, že u tebe je jen velmi málo možností. Respektuji, že nemůžu, vtvém případě, používat většinu trestů, jako u normálních dětí, ale co mám tedy dělat, když nemůžu použít ani domácí vězení. Co považuješ, za přiměřený trest?"
Dívka sklopila hlavu. Věděla, že jsou s ní problémy a že jich je dost, ale jen za desetinnu, sama mohla. Byla nešťastná a ranní vycházky byli jediným rozptýlením, které měla. Jistě, četla si, malovala, běhala s ostatními venku, ale šťastná byla na svobodě.
"Tak co děvče?"
"Já nevím, ale prosím ,nezavírejte mě, ani nedržte pod dohledem, neberte mi alespoň ty vycházky, co jsou povoleny odpoledne, když už jste mi vzala ty ranní paní ředitelko, nedokážu být věčně sama."
"Nemyslím, že mezi dětmi, které se ti smějí, ti bude líp, ale budiž. Od teď máš stejný program jako ostatní, alekaždý den se budeš učit o hodinu déle než ostatní a tím myslím opravdu učit. Na konci tě vždy vyzkouším, ze všech předmětů, co máte další den. Spát můžeš opět v dívčím pokoji, jen nepočítej, že by ti byli dál trpěny nepovolené vychzky. A začni si dávat pozor Nico, do ničeho se nezapleť. Nebudu ti zmenšovat tresty věčně."

Mirka
"Toto jsou vaše spolužačky, Miroslava Baberová a Kateřina Walkerová. Zameškali sice začátek roku, ale věřím, že vás brzo dohoní. Kačko.."
"Ehm, říká se mi Káča paní učitelko."
"Tak tedy Káčo, sedni si támhle vedle Lindy a ty Mirko, si sedni vedle Mariany."
Profesorka Jinanová učí Matiku a Češtinu, což je poměrně zvláštní kombinace a navíc je naše třídní, takže ji máme i na občanku. Je to celkem sympatická mladá žena. Klesnu na židli vedle tmavovlasé dívky, o teré mi vyprávěla Káča. Vypadá opuštěně a smutně a tak se na ni usměju. Ostýchavě mi úsměv oplatí. Na víc není čas, neboť učitelka začne vysvětlovat látku. Zjistím ,že se teprve opakuje učivo ze základky, takže ve skutečnosti jsem moc nezameškala.