Život je pes, ale my jsme jeho štěňata a proto žít je psina.
Jsi jako jizva na dlani, jež tleskat mi už nebrání.
Srdce srdci srdce dalo, srdce srdce milovalo a to srdce srdce prosí ať to srdce v srdci nosí.


Květen 2010

Život není pohádka - 5. část - Záchvat

30. května 2010 v 17:13 | Nelička |  Povídky - divocí, zvláštní, nespoutaní
smajlík 4

Mirka
Sedím na Martinově posteli a dusím v sobě slzy. Můj mladší bráška působí tak opuštěně a strhaně. Přesto se usmívá. Chytnu ho za ruku a s přemáháním se usměje taky, on nesmí ani tušit jak jsem nešťastná a smutná.
Jsem tam už dlouho a vím že pro mě každou chvilku může přijít babička. Za tu dobu co tu sedím, jsem Martinovy odvyprávěla všechny pohádky co znám i když tvrdí, že už je na pohádky přece velký.
Už je to tady. Babička otvírá dveře a naznačuje mi, že už mám jít.
"Já zase přijdu Martine. Slibuju," dodm když uvidím v jeho očích smutek "spi."
Motám se za babičkou chodbou a vcházím do pokoje, kde mě přivítá Káčin upřímný soucitný a ustaraný úsměv.
"Tak co? Jak mu je?" Ptá se sotva si lehnu. Linda už naštěstí spí.
Pokrčím rameny "Má šanci se z toho dostat. ale moc nevěřím, že z toho vyleze bez následků. Promiň Káčo, nemám náladu si teď povídat, už půjdu spát."
S pochopením kývne, popřeje mi dobrou noc a sama taky usne.

Nica
Posměch. Možná mi vadí ještě víc než můj trest a ten je víc než tvrdý. Měsíc nemám jiný program než škola, pod dohledem práce typu vytírání podlahy a spánek. A ostatní si budou venku užívat a smát se té hloupé holce, co se nechala chytit. Smutně koukám do  stropu a vzpomínám na snědou dívku s havraními vlasy, na kytaru a až dětsky naivní a přece nádhernou píseň. Chci ji zase vidět, ale nejspíš už ji v životě nepotkám. MOje raní vycházkymi byli zatrženy tím, že mě na noc zamykají do malého pokojíčku v nejvyšším patře. Smutně stočím svůj pohled do tmy za oknem. Řemen dopadající na kolena, pláč slzy a křik. POtřesu hlavou, ale vzpomínky zahnad nedokážu. Ostrý nůž, po kterém mám do dnes na nohou jizvy, zvuk skla lahví od alkoholu, tříštících se mi o záda, široký kovaný pásek,vzpomínky se vynořují jedna za druhou a já se přestanu ovládat.

Dětským domovem se rozléhá zoufalý, vyděšený křik. Na chviličku ustana a potom je tu znovu ještě silnější a nešťastnější. Mladá vychovatelka Markéta Kolářová utíká za zvukem, do nejvyššíhl patra a odemykám dveře. Jedenáctileté děvčátko se zmítá na posteli a pláče. Markéta se nad ním skloní.. a pochopí. Ředitelka se zmiňovala, že Nica mívá histerické záchvaty, které si odnesla z doby, kdy jí její atka týrala. A tenhle byl hodně silný.
Vychovatelka bere dívku do náruče a klopýtá s ní k ředitelčině pokoji.

O dva týdny později

→Nica bude teď chvíli probíhat od va týdny dřív než Mirka, ale brzy se to srovná. Mirčin a
Martinův děj,  je nyní o dva týdny před Ničiným

Mirka
"Á devět. Á deset. A klobouk a hůl. A chleba a sůl. A arizóna, pěší zóna. Dopředu, dozadu pejsku k noze," a výbuch smíchu. Jdu s Káčou poprvé na nový gympl a starou dětskou krokovací písničkou zaháníme nervozitu. Blížíme se k poměrně malé, ale moc hezké budově čtyřletého matematického gymnázia.
Na dvoře není k hnutí. Káča mává na dva lidi, holku a kluka, kteří si povídají pod velikou lípou a vleče mě k nim.
"Jé, ahoj Káčo, tak už jsi v pohodě?" rozevlátá hnědovláska se směje nejen na káču, ale i na všechny kolem.
"Ahoj Julčo, čus Matěji. Tohle je Mirka. Mirko tohle je Julča s Matějem."
Vysoký kluk, který dosud seděl v trávě se zvedne a kývne na mě. Vzápětí mě praští do ramene tak, že klopítnu a skončím mu v náruči.
"Matěji to to musíš dělat úplně každému?" Káčin hlas zní rozlobeně... a já se rozesměju a zcela nečekaně do Matěje strčím, takže skončíe oba v trávě. První se na mě dívá překvapeně, ale když se chci zvednout, shodí mě zpátky do trávy, na břicho, obkročmo si na mě sedne a přiklekne mi ruce.
"Vzdáváš se?"
"Ani náhodou."
Zazmítám se a podaří se mi vyprostit ruce a praštit ho od stehna. Směje se a chytne moje ruce za zápěstí svými. Vzápětí mi je prudce a bolestivě natáhne někam nad hlavu.
"Vzdej se!"
"Ne!" ale ani další házení sebou mi není nic platné. Poslední trik. Uvolním podřízeně tělo. Funguje to! Matěj uvolní sevření a začne se zvedat. Jednoduše se přetočím... a je na zádech. Vyskočím a uteču se smíchem z jeho dosahu. Julča a Káča na nás zírají jako na blázny.
"Ehm, možná bychom měly jít dovnitř, je za dvě minuty osm," Julča už to říká v běhu k velké budově a já jsme moc zvědavá, jaký bude dnešek.