
Moje babička nikdy neuměla vyprávět pohádky, jedině nám je četla. Až na jednu. Byla to krásná veršovaná pohádka, moc smutná. Nějak jsem si na to dnes odpoledne vzpomněla, tak mi ji babička nadiktovala a já si ji napsala.
Byl jednou jeden kouzelník,
ten v ledném bydlel hradu,
kol pás měl z jíní setkaný
a sněhobílou bradu.
Na hlavě věnec ze smrčin
a z vybledlého kvítí,
a na závoji mlhavém
se křišťály mu třpytí.
a z vybledlého kvítí,
a na závoji mlhavém
se křišťály mu třpytí.
Tomu se jednou zastesklo
ve sněhobílé sluji
a chtěl se jíti podívat
kam denně mraky plují.
On dávno slyšel o zemi,
kde v keři ptáček zpívá,
kde v každém řeky rákosí
se luzná víla skrývá.
Kde slunko celý boží den
si nezahalí líce,
kde písní, vůně, hvězdiček
a květů na tisíce.
si nezahalí líce,
kde písní, vůně, hvězdiček
a květů na tisíce.
Vzal do ruky svůj těžký kyj,
v plášť zahalil se úže
a těšil se, jak přivine
ke zvadlým retům růže.
A těšil se, jak zobjímá
ty víly lehkonohé,
a tak ve sladké naději
juž kraje prošel mnohé.
ty víly lehkonohé,
a tak ve sladké naději
juž kraje prošel mnohé.
Však běda! Jaká proměna!
I slunce před ním zhaslo,
a když vzal kvítí do ruky,
tu jeho dechem zvadlo.
Na řekách led, na zemi sníh,
kam těkavý zrak hlédne,
kol jenom poušť, kol jenom smrt
a nikde víly jedné!
kam těkavý zrak hlédne,
kol jenom poušť, kol jenom smrt
a nikde víly jedné!
Kam vkročil zas ten starý led,
tam kroupy, sněhy, mrazy,
i rozpláče se kouzelník
a sám si hlavu srazí.
A teplý vánek po poli
zas pohrává si čile
a z těla kmeta, jaký div,
sněženky vrostly bílé.
Křepelka volá pod mezí
a v háji sedmihlásek,
a luh, jak by ho posázel,
jest plný sedmikrásek.
a v háji sedmihlásek,
a luh, jak by ho posázel,
jest plný sedmikrásek.
A vrkoče si v rákosí
zas proplétají víly,
již smutná zima zhynula,
ó vítej, máji milý.
No teda...vůbec si nepamatuju, že by nám jí babička někdy vyprávěla..Ale je teda pěkná a dost smutná, jinak segra...krásnej dess!! ten si dělala ty? :-)