Život je pes, ale my jsme jeho štěňata a proto žít je psina.
Jsi jako jizva na dlani, jež tleskat mi už nebrání.
Srdce srdci srdce dalo, srdce srdce milovalo a to srdce srdce prosí ať to srdce v srdci nosí.


Březen 2010

Odjíždím

5. března 2010 v 18:26 | Nelička |  Blog - Novinky
Už z titulku asi každý pochopí o co jde, ale nejde o nějakou dlouhou dobu. Odjíždím na hory zítra brzy ráno a vrátím se k večeru v sobotu třináctého.
Nevím jestli tu teď ten týden něco bude, já těžko něco přidám, za Digi mluvit nemůžu. Nic jsem nepředpřipravila a asi ani už nic nestihnu.
No to je asi k organizaci vše. Doufám, že jsi ten týden užijete stejně jako já.

Mít sourozence je debolní, zvlášť když ten sourozenec debil je

4. března 2010 v 20:47 | Nelička |  Povídky - ze života
Kdo četl článek Jednu jí namouduši vrazím, tak už ví o mé hádce s mou sestrou, která má IQ menší než židle na které sedím. Dostala jsem k tomuto článku tři komentáře a to tyto:

1 katQa*katQa* | Web | Dnes v 10:21 | Reagovat
Ježiš.....ty si táááák strašně ukecaná, to je hrozný...Ani a že máš lepší prázdniny, než-li já..JOOOO to teda máš...a že sedím celý den u počítače...řeknu ti to takhle...nic o mně nevíš...Ale jinak...včera byl jeden z nejhorších dnů, jaké jsem kdy zažila, ale to ty prostě nemůžeš vědět...no to maš jedno..papa
2 katQa*katQa* | Web | Dnes v 14:30 | Reagovat
A jako....ehm...musim říct, že si opravdu HODNĚ přecitlivělá, já včera brečela hodinu, ale musím tě ujistit, že ne kvůli debilnímu náramku...Víš, měla by si se naučit, trošku ovládat, protože jestli tě rozbrečelo tohle....tak...já už jsem měla být po včerejšu asi mrtvá...
3 katQa*katQa* | Web | Dnes v 14:33 | Reagovat
JO a laskavě nesváděj svoje chyby na mě, za to že si si podělala náramek můžeš jen a jen ty.

Takže sestřičko abych ti odpověděla. Lepší prázdniny mám stoprocentně, to víme obě, ty ses nudila u počítače a já se ještě musela vybírat co zrovna budu dělat. Že o tobě nic nevím - omg Viki,ty jsi vážně blbá. Vím o tobě dost možná víc než si myslíš. A žes měla hrozný den? Řeknu ti to takhle - to jen ty si můžeš za to jaký jsi měla den. Je jedno co se stalo, mohla jsi ho přece strávit jinak.
Že jsem přecitlivělá? Ach ségra já jsem na to hrdá, protože přecitlivělí lidé neumí být krutí jako ti necitelní, mezi které patříš ty. Kvůli tomu náramku jsem nebrečela, jestli teda neumíš číst. Že se mám naučit ovládat? To spíš ty ne? Píšeš mi hnusné komentáře a proč? Protože tě onížila pravda jaká že jsi mrcha?
A co se týče toho náramku - můžeš za to, protože kdyby sis mě tak strašně nutně nezavolala, provázky se nezamotali a já nemám pokaženou práci.
Tak a to je vše Viki, snad jsem ti to trochu líp vysvětlila. A než mi zase začneš psát urážlivé komentáře tohoto typu, zamysli se, jestli to máme obě zapotřebí. Tys tohle konec konců vůbec nemusela číst.

Cat

4. března 2010 v 14:12 | Digi |  Grafika - Ukázky (moje)
Řekla bych, že je to jen takový pokus, je to narychlo
a trochu z nudy, takže žádná dokonalost.

Jednu jí namouduši vrazím

3. března 2010 v 21:26 | Nelička |  Povídky - ze života
Nenávidím svojí ségru, ale to už asi to co četli některé jiné články JÍ se věnující vědí.
Asi každý zná nármky přátelství. Mám takovou knížku jak plést různé vzory. Vybrala jsem si takový složitý, z dvanácti šňůrek. Měla jsem to natožené na kolenou, už asi hodinu pletla a najednou, mému dědovi (jsem tu na prázdniny) Viki (moje sestra pro ty co to neví) napsala, že mě strašně nutně potřebuje. Tak jsem se tedy zvedla, šňůrky mi spadly z kolen a sedla sik počítači, ke skype. Viki začala kecat nějaké absolutní blbosti, vůbec mi to nevysvětlila, já tomu nerozuměla a Viki na mě furt slovně útočila. Potom se vymluvila a odešla od počítače. Šla jsem abych pletla dál a skoro se rozbrečela. Provázky se zamotali, v náramku chyba jak k*áva a Viki mi ani nevysvětlila CO TO SAKRA MĚLO ZNAMENAT. Rozlobená jsem se to snažila spravit, ale ono to nešlo. Slzy se mi hnaly do očí a já jen těžko polykala. Já vím, jsem přecitlivělá, ale já se s tím hodinu pletu, a kvůli debil*í sestře je moje práce v p*deli. Pletla jsem složitý náramek dál, na to abych hodinu času dost jemný a těžký práce hodila do koše fakt nemam. Chyba na tom náramku však bude navždy a to mě dost mrzí, měla jsem to takový hezký a úhledný.
Až do devíti jsem se z Viki snažila dostat, co to vlastně bylo. Nakonec jsem jí musela zavolat, vyhodit hromadu kreditu jenom abych se dozvěděla, že jí jakási Dea napsala, že na fotkách vypadá jak leklá ryba a ona si myslela, že dea jsem já. Že Viki vypadá jako leklá ryba je fakt, ale já jí to nenapsala a kvůli takové blbosti mě "hrozně nutně potřebovala". Jsem naštvaná, rozlícená a totálně zklamaná. Dělala si ze mě legraci, zkazila mi hromadu práce, zavolala si mě kvůli naprosté blbosti a prý je to nutné a naléhavé. Já vím, že moje sestra je strašná mrcha, ale že je až taková jsem nečekala. Děda psal, že nemůžu - nedbala. Naštvaně jsem jí psala, co jsem kvůli ní zkazila - vysmála se mi.
Když mi kdysi umřela kamarádka, taky jí to bylo jedno, taky se mi smála, jaká že jsem citlivka. Provokovala mě, ryla do mě a vůbec ji nenapadlo, jak by bylo jí, kdyby to auto,co mou kamarádku zabilo, srazilo třeba Věru (Vítina kamarádka).
Někdy uvažuji, jak strašně jsme jiné. Já bych jí něco takového nikdy neudělala, ona se mi ještě směje. Jsem strašně ráda, že jsme každá na prázdniny jinde. Ona sedí doma na počítaači, já běhám venku jak jen můžu, jezdím na kolečkovejch bruslích, jse

Ashley Tisdale Foto

3. března 2010 v 18:45 | Digi |  Ashley Tisdale


Omlouvám se, zdroj si nepamatuji.

1. téma týdne - Ekologie - povídka - Je blbá nebo jí prostě neřekli, že tak ne?

2. března 2010 v 21:24 | Nelička |  články na téma týdne
Šel jsem po polní cestě když jsem na ni narazil. Právě se zvedala ze země a v trávě po ní zůstala plechovka od koly. Začala nasedat na kolo, měla takové pěkné horské a zdálo se, že tam tu plechovku prostě nechá. Doběhl jsem k ní a chytil ji za rameno, ještě než se rozjela.
"Počkej, to to tady jen tak necháš?" mávl jsem rukou k plechvce. Otočila se ke mně. Hezký souměrný obličej jí lemovaly vlasy barvy mokré slámy, které jí končily nerovně sestříhané kousek nad rameny. Na sobě měla bílý top a modré šortky, na zádech se jí houpal pestrobarevný baťůžek. Byla opálená jako cikánka.
Pokrčila rameny "Asi jo. Co s tim? Koš tu není, tak..."
"Jak to myslíš, koš tu není? Koš tu není, tak to nechám ležet v trávě?" sehnul jsem se a sebral plechovku "Když tu není, tak tu není, s tím nic nenaděláš, ale co to třeba odvézt někam, kte ten koš je?"
"A proč to mám sebou tahat? Pro jednu plechovku se svět nezblázní."
Potřásl jsem hlavou "Pro jednu možná ne, ale představ si, že by to takhle udělalo přímo tady třeba sto lidí. Dovedeš si představit, jak by to tu vypadalo?"
"A kde by se tu ta stovka lidí vzala. Ne každý jezdí do přírody."
"Možná. Ale ten kdo do té přírody jezdí, by se měl také starat o to, aby byla stále hezká. Ty už tudy třeba nikdy nepojedeš, ale až tudy půjdu třeba já a budu se chtít potěšit pohledem na květy, nebudu moct, protože tvá plechovka, kterous tu chtěla nechat, je zlámala," Ukázal jsem na polámané sedmikrásky. Slezla z kola, sklonila se k nim a pozbírala je. Bylo jich kolem deseti.
"Možná máš pravdu. Ony přece nemohly za to, že jsem se chtěla napít. Ale," květy jí vypadly z rukou a dopadly na její na modré sandály "rodiče vždycky tvrdili, že ekologie je blbost, protože vždycky bude na světě víc lidí jako já a oni, tedy těch, pro které to jedno slovíčko nic neznamená. A lidi co ji provozují jsou taky blbí, protože marní čas, když se snaží zachránit předem prohranou válku s technikou a pokrokem."
"Vážně si to myslíš nebo ti to prostě jen natloukli do hlavy, až jsi to začala papouškovat?"
Zarazila se "No já... nevím, vždycky jsem přírodou jezdila ráda i když mi doma tvrdili, že akorát plýtvám časem a nedělám nic užitečného. Nikdy jsem nepřemýšlela jestli mají pravdu, jen jsem se toho nechtěla vzdát."
"Neužitečnost a trávit čas v přírodě jsou dvě absolutně jiné věci. Víš ekologiští lidé se nesnaží porazit techniku, ale snaží se zachránit co se ještě dá. Snaží se udržet," rozhlédl jsem se kolem "tohle všechno a uklízet po hloupých lidech, jako jsi ty, kteří nechápou, že nejde jen těšit sám sebe, ale je nutné potěšit tou krásou i ostatní."
"Ale já...," sklopila oči. Zdálo se, že neví co na svou obhajobu říct, jako by až teď pochopila, že přece jen něco v jejím ideálním světě je špatně "Nevěla jsem... já... asi máš pravdu," vylezlo s ní najednou "možná jsem vážně blbá, že nevím, že jen malé děti po sobě nechávají bordel," vzala z mých rukou plechovku a zdálo se, že chce jet. Opravdu se za sebe styděla a už zdaleka nebyla v tak dobré náladě jako když se zvedala.
"Hele, vydrž ještě chvilku. Každý může přece udělat chybu, ale když ji udělá, může ji také napravit."
Zazářily jí oči, ale ne touhou očistit si štít. V jejích očích se zračilo štěstí, že může pomoct. "Ale jak mám já napravit tu svoji?"
"Můžeš třeba jít teď se mnou. Jdu na sraz, půjdeme uklidit jedno dětské hřiště, Mila šla včera kolem a zjistila jak je to tam špinavé."
Kývla nasedla na kolo a pomalu se rozjela, abych mohl vedle kola jít. I tak jsem musel docela přidat do kroku.
"Kdo je vlastně ta Mila?" zeptala se najednou.
"Ludmila. Nesnáší oslovení Lída, tak jí říkáme Mila."
Kývla hlavou. Chvíli jsme byli oba zticha zabraní do svých myšlenek.
Ticho jsem prolomil já "Jmenuju se Jakub."
"Sandra," řekla a tím skončilo naše mlčení. Povídali jsme si a povídali. Byla milá, družná, vtipná a otevřená. Povídala mi o sobě a já jí na oplátku vyprávěl o ekologii a o přírodě. Slunce nám pálilo do zad a my se stromovou alejí pomalu blížili k místu srazu.

Víly - Roční období

2. března 2010 v 14:24 | Digi |  Ostatní - obrázky
Tento obrázek mě opravdu zaujal....

Jaroslav Vrchlický - Zimní pohádka

1. března 2010 v 20:27 | Nelička |  Básničky - J. Vrchlický
Moje babička nikdy neuměla vyprávět pohádky, jedině nám je četla. Až na jednu. Byla to krásná veršovaná pohádka, moc smutná. Nějak jsem si na to dnes odpoledne vzpomněla, tak mi ji babička nadiktovala a já si ji napsala.

Byl jednou jeden kouzelník,
ten v ledném bydlel hradu,
kol pás měl z jíní setkaný
a sněhobílou bradu.

Na hlavě věnec ze smrčin
a z vybledlého kvítí,
a na závoji mlhavém
se křišťály mu třpytí.

Tomu se jednou zastesklo
ve sněhobílé sluji
a chtěl se jíti podívat
kam denně mraky plují.

On dávno slyšel o zemi,
kde v keři ptáček zpívá,
kde v každém řeky rákosí
se luzná víla skrývá.

Kde slunko celý boží den
si nezahalí líce,
kde písní, vůně, hvězdiček
a květů na tisíce.

Vzal do ruky svůj těžký kyj,
v plášť zahalil se úže
a těšil se, jak přivine
ke zvadlým retům růže.

A těšil se, jak zobjímá
ty víly lehkonohé,
a tak ve sladké naději
juž kraje prošel mnohé.

Však běda! Jaká proměna!
I slunce před ním zhaslo,
a když vzal kvítí do ruky,
tu jeho dechem zvadlo.

Na řekách led, na zemi sníh,
kam těkavý zrak hlédne,
kol jenom poušť, kol jenom smrt
a nikde víly jedné!

Kam vkročil zas ten starý led,
tam kroupy, sněhy, mrazy,
i rozpláče se kouzelník
a sám si hlavu srazí.

A teplý vánek po poli
zas pohrává si čile
a z těla kmeta, jaký div,
sněženky vrostly bílé.

Křepelka volá pod mezí
a v háji sedmihlásek,
a luh, jak by ho posázel,
jest plný sedmikrásek.

A vrkoče si v rákosí
zas proplétají víly,
již smutná zima zhynula,
ó vítej, máji milý.

Leona Lewis - I see you

1. března 2010 v 20:14 | Digi |  Videa - Hudební

Nezapomenutelná písnička....

Brushe 2

1. března 2010 v 12:16 | Digi |  Grafika - doplňky (rámečky, brushe atd.)
Více v celém článku.