Šel jsem po polní cestě když jsem na ni narazil. Právě se zvedala ze země a v trávě po ní zůstala plechovka od koly. Začala nasedat na kolo, měla takové pěkné horské a zdálo se, že tam tu plechovku prostě nechá. Doběhl jsem k ní a chytil ji za rameno, ještě než se rozjela.
"Počkej, to to tady jen tak necháš?" mávl jsem rukou k plechvce. Otočila se ke mně. Hezký souměrný obličej jí lemovaly vlasy barvy mokré slámy, které jí končily nerovně sestříhané kousek nad rameny. Na sobě měla bílý top a modré šortky, na zádech se jí houpal pestrobarevný baťůžek. Byla opálená jako cikánka.
Pokrčila rameny "Asi jo. Co s tim? Koš tu není, tak..."
"Jak to myslíš, koš tu není? Koš tu není, tak to nechám ležet v trávě?" sehnul jsem se a sebral plechovku "Když tu není, tak tu není, s tím nic nenaděláš, ale co to třeba odvézt někam, kte ten koš je?"
"A proč to mám sebou tahat? Pro jednu plechovku se svět nezblázní."
Potřásl jsem hlavou "Pro jednu možná ne, ale představ si, že by to takhle udělalo přímo tady třeba sto lidí. Dovedeš si představit, jak by to tu vypadalo?"
"A kde by se tu ta stovka lidí vzala. Ne každý jezdí do přírody."
"Možná. Ale ten kdo do té přírody jezdí, by se měl také starat o to, aby byla stále hezká. Ty už tudy třeba nikdy nepojedeš, ale až tudy půjdu třeba já a budu se chtít potěšit pohledem na květy, nebudu moct, protože tvá plechovka, kterous tu chtěla nechat, je zlámala," Ukázal jsem na polámané sedmikrásky. Slezla z kola, sklonila se k nim a pozbírala je. Bylo jich kolem deseti.
"Možná máš pravdu. Ony přece nemohly za to, že jsem se chtěla napít. Ale," květy jí vypadly z rukou a dopadly na její na modré sandály "rodiče vždycky tvrdili, že ekologie je blbost, protože vždycky bude na světě víc lidí jako já a oni, tedy těch, pro které to jedno slovíčko nic neznamená. A lidi co ji provozují jsou taky blbí, protože marní čas, když se snaží zachránit předem prohranou válku s technikou a pokrokem."
"Vážně si to myslíš nebo ti to prostě jen natloukli do hlavy, až jsi to začala papouškovat?"
Zarazila se "No já... nevím, vždycky jsem přírodou jezdila ráda i když mi doma tvrdili, že akorát plýtvám časem a nedělám nic užitečného. Nikdy jsem nepřemýšlela jestli mají pravdu, jen jsem se toho nechtěla vzdát."
"Neužitečnost a trávit čas v přírodě jsou dvě absolutně jiné věci. Víš ekologiští lidé se nesnaží porazit techniku, ale snaží se zachránit co se ještě dá. Snaží se udržet," rozhlédl jsem se kolem "tohle všechno a uklízet po hloupých lidech, jako jsi ty, kteří nechápou, že nejde jen těšit sám sebe, ale je nutné potěšit tou krásou i ostatní."
"Ale já...," sklopila oči. Zdálo se, že neví co na svou obhajobu říct, jako by až teď pochopila, že přece jen něco v jejím ideálním světě je špatně "Nevěla jsem... já... asi máš pravdu," vylezlo s ní najednou "možná jsem vážně blbá, že nevím, že jen malé děti po sobě nechávají bordel," vzala z mých rukou plechovku a zdálo se, že chce jet. Opravdu se za sebe styděla a už zdaleka nebyla v tak dobré náladě jako když se zvedala.
"Hele, vydrž ještě chvilku. Každý může přece udělat chybu, ale když ji udělá, může ji také napravit."
Zazářily jí oči, ale ne touhou očistit si štít. V jejích očích se zračilo štěstí, že může pomoct. "Ale jak mám já napravit tu svoji?"
"Můžeš třeba jít teď se mnou. Jdu na sraz, půjdeme uklidit jedno dětské hřiště, Mila šla včera kolem a zjistila jak je to tam špinavé."
Kývla nasedla na kolo a pomalu se rozjela, abych mohl vedle kola jít. I tak jsem musel docela přidat do kroku.
"Kdo je vlastně ta Mila?" zeptala se najednou.
"Ludmila. Nesnáší oslovení Lída, tak jí říkáme Mila."
Kývla hlavou. Chvíli jsme byli oba zticha zabraní do svých myšlenek.
Ticho jsem prolomil já "Jmenuju se Jakub."
"Sandra," řekla a tím skončilo naše mlčení. Povídali jsme si a povídali. Byla milá, družná, vtipná a otevřená. Povídala mi o sobě a já jí na oplátku vyprávěl o ekologii a o přírodě. Slunce nám pálilo do zad a my se stromovou alejí pomalu blížili k místu srazu.