
Mirka
Sedím v nemocniční chodbě a dívám se jak babička se sestrou mizí v jednom pokoji. Nejspíš tam je Martin. Proboha co se mu stalo? Proč mi to nechtějí říct? Je to přece můj bratr, mám právo to vědět.
Nečinně zírám na dveře Martinova pokoje. Proboha, ať už to skončí.
První vyjde babička. Tiše se posadí vedle mě. Sestřička přijde taky a otočí se k babičce. "Paní Baberová, je... je ještě naděje, že... chci říct, ta nalomenina je dost nízko, a chlapec má velkou šanci se uzdravit."
"Co je Martinovi?" už to nevydržím. Babičce se po tvářích začnou koulet slzy.
"Slečno, nejsem si jistá, jestli by vašemu zdraví prospělo, kdybch vám to řekla."
"Co je to za hloupost?" křičím "Mám snad právo znát stav vlastního bratra!"
"Mirko, holčičko moje on... zlomil si páteř." otočí se ke mně babička.
Zírám na ni vteřinu beze slova "Né! Né, že to není pravda! Né, prosím, to nesmí být pravda, vždyť Martin, on... si to nezaslouží. Prosím, že mu nic není?" Brečím, křičím a najednou cítím pod zády studenou nemocniční podlahu a vše se utápí ve tmě.
-
Babička zděšeně zírá na Mirku, která prudce spadne z lavičky a omdlí Pod dívčinou hlavou se začne tvořit loužička krve. Pohotová sestřička ihned zavolá doktora a děvče ihned někam odvezou.
Po chvíli za starou paní přijde sestřička "Nebojte se paní Baberová, skoro nic jí není. Má jen lehký otřes mozku, ale to bude do týdne v pořádku."
Stará paní kývne. Nic nemůže vyjádřit, jak hrozně, se jí ulevilo.
Nica
Za tím chlapcem přišla návštěva. Moc mě to nezajímá. Pohled mi sklouzne na pravou ruku. Je v sádře. No to je pěkný, to toho moc nenapíšu.
Smutně zavřu oči. Snažím se spát, ale spánek nepřichází. Myšlenky se mi zatoulají k - alespoň doufám - dnešnímu ránu. Znovu před očima vidím krásnou dívku a slyším její melodický hlas, jemné tóny její kytary, které tak krásně ladily s písní. Nejspíš už ji v životě neuvidím, ale na druhou stranu když byla v této nemocnici, třeba ji ještě zahlédne.
Metodicky postupuji ve vzpomínkách dál. Nesměla jsem na tom hřišti být, jistě, ale do děcáku, se mi vracet nechtělo. Pěkně si to slíznu, až mě pustí z nemocnice.
Houpala jsem se na houpačce. Pořád výš a výš, ach jak to bylo krásné. Jenže ta houpačka. Proč jen jsem to tak přehnala? Ale bylo tam přece ještě něco. Mlhavé zpomínky mi kloužou mezi prsty, když se mi najednou zcela jasně vybaví křik těsně předtím, než jsem i s houpačkou přeletěla, žaludek mě tlačil v krku a pak náraz na... vzpomínky zahaluje mlha.
Jsem blbá. Mělo mi dojít, že ta hloupá houpačka se přetočí. Nemuselo se to stát, jenže já se prostě neumím ovládat.
Návštěva odejde. Pootočím hlavu k chlapci. Ty rysy, ta tvář... musí být nějak příbuzný té dívky. Škoda že nevím, jak se jmenovala.
Konečně přichází spánek. Hledám v něm útěchu a energii.
Mirka
Ležím pod bílou peřinou, na bílé posteli, v bílém pokoji, který patří k bílé nemocnici. Motá se mi hlava a zvedá žaludek. Vidím trochu rozmazaně, ale i tak poznám, že jsem na jakémci velkém pokoji, kde nás je nejméně deset, převážně starších dětí. Někteří se spolu baví, jiní spí a pár lidí tu čte knížky.
Všimnu si, že vedle mě leží na posteli hnědovlasá holka mého věku. Kouká na mě a pusu má od ucha k uchu. Nevím co jí je, ale nevypadá, že by jí její stav nějak trápil.
"Ty seš tu nová co? Sledovala jsem, jak tě přivezli a došlo mi, že jsem tě nikdy neviděla. Tohleje malé město a všichni se tu známe. Jak se jmenuješ?"
"Mirka. Kdo jsi ty?"
Jmenuju se Kateřina, ale všichni mi řikaj Káča. Měla jsem jít do prváku na střední a teď tu budu ještě dva tejdny ležet, po operaci slepáku. To je k vzteku. Cos vlastně dělala, že máš otřes mozku?"
"No já... nepamatuju si přesně co se stalo," najednou si vzpomenu, co se stalo Martinovi.Po tvářích se mi začnou koulet slzy.
"Proboha, co je ti? Mam někoho zavolat?"
"Ne, nikoho nevolej, jen já... leží mi tu bráška, osmiletý a já... má zlomenou páteř. UUž asi nebude nikdy chodit. Hrozně se o něj bojím," najednou mám strašnou potřebu svěřit se Káče "Je poslední kdo mi zbyl. rodiče nám nedávno umřeli, už máme jen babičku a teď ... To si přece Martin nezaslouží."
"Neboj se on bude v pořádku. Uvidíš, že bude zase normálně žít a na nohy se postaví. Nesmíš to vidět tak černě. Říkej si, že vždycky je naděje."
Podívám si na ní přes slzy "A co když je naděje svíčka? Někdo na ní foukne, ona zhasne a ty nemáš sirky abys jí zapálila."
Hezký