close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Život je pes, ale my jsme jeho štěňata a proto žít je psina.
Jsi jako jizva na dlani, jež tleskat mi už nebrání.
Srdce srdci srdce dalo, srdce srdce milovalo a to srdce srdce prosí ať to srdce v srdci nosí.


Život není pohádka - 2. část - Nehoda

15. prosince 2009 v 20:44 | Nelička |  Povídky - divocí, zvláštní, nespoutaní
"Mirko! Mirko kde jsi?" ozve se z domu hlas Mirčina mladšího bratříčka. Dívenka za plotem uteče a Mirka zabalí kytaru a zamíří ke dveřím.
"Tady Martine!" zavolá když vcház do domu a zamíří po schodech do prvního patra a odtamtud po něčem mezi schody a žebříkem na půdu. Tam je její pokoj. Bráška ho má dole v přízemí, ale jí babička dala nepoužívanou půdu.
"Kde jsi byla?" bráška sedí mirce na posteli a zubí se na ni. Mirka s povzdechem postaví kytaru do stojanu, který stojí v koutě. Usedá k vedle brášky na postel. Jsou si podobní jak jen starší dívka mladšímu bráškovy může být. Oba mají jemné rysy, černé, divoce zvlněné vlasy a snědou pleť mulatů. Oči hnědé a hluboké jako lesní tůň, ústa tmavá a řasy dlouhé, jako nakreslené uhlem. Oba jsou krásní. Mirka možná víc, ale to se dá předpokládat. U chlapců se přece čekají ostřejší rysy a Martin je má vysloveně dívčí.
"Venku. Nechtěla jsem vás budit. Proč nespíš, je přece poslední den prázdnin?" Mirka se opírá o zeď.
"Chybí mi máma s tátou," osmiletý chlapec vzlyká. Tiše, ale velmi smutně. Drobná ramínka se třesou, hlava skloněná do klína. Mirka brášku obejme.
"Mně taky Martine. Mně taky. Neplač. Jednou je zase uvidíme. Jsou někde tam nahoře a čekají na nás. Těší se, že uvidí jak žijeme svůj život a až jako staří umřeme, přijdeme tam nahoru, za nimi. My ještě musíme žít Martine, než se nám otevře cesta k nim," Mirka sama stěží potlačuje slzy. Ví, že se musí o brášku postarat, ale je tak těžké neplakat s ním.
"Já chci domů Mirko. Domů."
Mirka chlapce ještě pevněji obejme. "Tady je teď doma," vysloví pravdu, které se sama bojí.

Snídaně je tichá. Babička pozoruje svá vnoučata soucitnýma očima, Mirka bez chuti žvýká rohlík s máslem a marmeládou, Martin pláče a nejí vůbec. Má babičke moc rád, ale doma je doma a mámu s tátou mu nikdo nahradit nemůže.
"Nechceš po snídani vzít Martina ven?" obrátí se babička k Mirce. Chápe, že i pro dívku je to šíleně těžké a snaží se přivést děti na jiné myšlenky.
"Ale ano, proč ne? Martine, nechceš něco sníst?" i Mirka pochopila a snaž se babičce s bráškou pomoct.
Chlapec apaticky zvedne obličej špinavý od slz a namaže si na rohlík máslo. Nemá hlad, ale nechce se hádat s babičkou a už vůbec ne s Mirkou.
"Když půjdete po té staré cestě co vede lesem, asi za pět minut narazíte na staré hřiště. Mělo by být ještě funkční," snaží se dál babička.

Je to sotva o čtvrt hodiny později když jde Mirka s Martinem na hřiště. Je malé a na houpačce se někdo houpé. Dlouhé, špinavě blonďaté vláska vlají holčičce, kterou potkala Mirka ráno kolem hlavy. Houpe se tak, že se Mirka bojí aby nepřeletěla a stále zrychluje.
"Neblázni! Vždyť se to s tebou přetočí!" zaječí Mirka, ale už je pozdě. Stará houpačka přeletí. Dívenka padá. Mirka běží a Martin stojí v dráze letu holčičce neschopen pohybu.
Když dívka spatří k čemu se chýlí rozkřičí se: "Martine, stranou!"
Bráška se nehýbe a Mirka ví, že to nestihne.
Nestihla.

Nica nikdy nechápala, proč nemocnice vymalovávají tak hnusnou bílou barvou. Nadzvedne hlavu. Rozhlíží se. Na vedlejší posteli leží tmavovlasý kluk, víc postelí v malé místnosti není. Z venku zní hlasy.
"Můžete nám alespoň říct jak Martinovi je?" hlas patří jakési staré ženě.
Další promluví nejspíš sestřička či doktorka "Jistě, ale... Mohla byste nás na chvíli opustit slečno?"
"No... já," Tenhle hlas Nica pozná bezpečně. Patří té dívce co tak nádherně zpívala "Jistě už jdu."
Po chvilce se znove ozve hlas doktorky či sestřišky i když si Nica myslí, že je to spíš sestřička, zní dost mladě "Má nalomenou páteř paní."

Pozn. autorky: odteď se bude střídat třetí osoba a vyprávění Mirky, Nicy či Martina

Martin
Otevírám oči. Nemůžu hýbat nohama. Opatrně pootočím hlavu, ale i to šíleně bolí. Vedle mě leží na posteli nějaká blonďatá dívka. Připadám si, jako v márnici, ale nejspíš je to nemocnice.
Dveře se otevírají naprosto tiše. První vejde nějaká sestřička. Hned za ní jde babička. "Babi?"
"Martine. Jak ti je zlatíčko?" hned se ke mně vrhne. Neobejme mě však, jen si sedne na židli k posteli a chytne mě za ruku.
"Nemůžu se moc hýbat a hodně¨to bolí. Co se stalo?" mluví se mi hodně ztěžka "Kde je Mirka?"
Babička se usmívá. Smutně. Velmi smutně. "Nehoda. Srazila tě jedna holčička, ale neboj se. Mirka za tebou... přijde potom."
Chci něco říct, ale chce se mi hrozně spát. Vím, že každou vteřinu usnu, ale nedokážu se bránit. Ani spánku a ani strachu z toho co se stalo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anna Anna | E-mail | Web | 24. ledna 2010 v 11:11 | Reagovat

Pěkné :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama