
Volá, volá vločku vločka,
ať prý na ni počká!
Že neví kam padá!
Má zavřená očka.
(píseň: Chumelenice)
Dneska jsem vyšla ze dveří školy. Byla zima, ale něco mě překvapilo mnohem více. Sníh. Spousty sněhových vloček se snášeli z nebe taženy větrem, tvořené zimou. Bílé jako nevinnost panny před svatební nocí a čisté jako právě vypraný povlak na nemocniční poštář.
Šla jsem pomalu na zastávku tramvaje. Neměla jsem rukavice, takže jsem cítila, když mi na hřbet ruka. dopadla krásná bílá vločka. Roztála během chvilky.
Nevím co mě chytla, ale najednou jsem se cítila jako nikdy. Začala jsem - nevím proč - běhat z a vločkami a chytat je do dlaně či na hřbet ruky. Byla jsem šťastná jako malé dítě, smála se pro radost ze života, běhala za malými bílými smýtky. Šťastně, nespoutaně, divoce.
Je zima.