Život je pes, ale my jsme jeho štěňata a proto žít je psina.
Jsi jako jizva na dlani, jež tleskat mi už nebrání.
Srdce srdci srdce dalo, srdce srdce milovalo a to srdce srdce prosí ať to srdce v srdci nosí.


Bílá hvězda

27. prosince 2009 v 10:41 | Nelička |  Povídky - Pohádky
Vánoční pohádka, ale nevím jak moc pro děti. Spíše je asi pro náctileté

Zoe seděla s Teou na zídce za supermarketem. Obě zabalené v kabátech pozorovaly noc a padající vločky. Byl štědrý den, ale ani jednu z nich nenapadlo, že by snad šla něco slavit. S kým? Dvojčata z nichž byla Tea jen o chvilinku starší. Podobali se jako vejce vejci. Hnědovlasé, zelenooké se světlou pletí, stejným tvarem těla, od sebe k nepoznání. Obě byli odvážné, drzé a opuštěné. Sirotci bez domova, živořící za nízký plat uklízeček baru každý den pod jiným mostem, na jiném nádraží. Toulaly se, spaly i v nejkrutějším mraze pod hvězdami či pod stříškou zastávky tramvaje.
"Letos je překrásná zima," řekla najednou Zoe
"Proč myslíš? Je zima a všude je buď závěj nebo námraza."
"Já vím. Ale je to překrásné. Vždyť se podívej na ty vločky, na tu bělost sněhu."
Tea chtěla něco namítnout, ale v tom jí došlo, jak to Zoe myslela. Když byly malé, pozorovali skrz okno ve svém pokoji padající sníh. Nezáleželo na tom, že venku je mínus patnáct, doma bylo teplo a venku to vypadalo krásně. Zdálo se to tak
V tu chvíli Zoe seskočila ze zídky a natáhla k Tee ruku "Pojď," bylo to jen slovo, ale přesto v něm zaslechla Tea mnoho. Odraz těch skopičin, kterých se nadělali ve sněhu. Nebylo to však jediné, co Teu donutilo chytit se Zoeiny ruky. Byly to oči. Zářili jí jako hvězdy.
Dvojčata zamířila ven z města do zasněžených polí. První šla pomalu, ale potom se rozeběhla, i když to po kolena ve sněhu moc nešlo.
"Zoe, podívej!" vykřikla Tea. Její levá ruka ukazovala na nebe. Jedno hvězda jako by se zvětšovala. Za chvíli byla desekrát větší než ostatní. V mžiku oka z ní vyšel paprsek mířící pár metrů před sestry. Hned zase zmizel a hvězda byla úplně normální.
Zato před děvčaty stál něco co jim vyrazilo dech. Bytost s obrovskými křídly tvaru motýlích a splývavými šaty zářící jako všechny ty hvězdy na obloze dohromady. Ale jinak vypadala docela lidsky.
"Proboha co to je?" vydechla tiše Tea.
"Jsem Staini, bílá hvězda," řekla zvonivým hlasem bytost a postoupila k oběma dívkám. Byly příliš otřesené aby uhýbaly, či se snad bránily, když se Staini jemně dotkla jejich čel.

***

Patnáctiletá Zoe Kolářová otevřela prudce oči. Bylo ráno, štědrý den, ale přesto to teď dívku vůbec nezajímalo. Přemýšlela o svém snu a zmateně se rozhlížela po pokoji, který sdílela se svým dvojčetem Teou. Tea! Napadlo ji a otočila se k posteli své sestry. Její sestra se zmateně dívala před sebe a na čele měla... hvězdu.
"Teo, co to máš na čele?"
"Co já? Ty tam máš hvězdu!"
Zoe si sáhla na čelo, ale nenahmatala nic. Vrhla se k zrcadlu. Opravdu! Na čele měla stejnou značku jako Tea. Černá, složitě zobrazen hvězda.
"Staini," vydechla Tea. Zoe se k ní otočila.
"Tys taky viděla tu... nevím co to bylo?"
V tom se otevřeli dveře pokoje. Stála v nich paní Kolářová a dost udiveně se na dívky dívala. Nakonec každá schyala pořádnou facku, ae znamínka už nikdy nezmizela.
***
"Tady to tehdy bylo," dvojčata stála na zasněženém poli a dívala se na nebe.
"Není tu,"
"Jsem tady."
Zoe s Teou se otočili. Uplynulo šedesát čtyři let, ale Staini vypadala pořád stejně. Tomu by se dvojčata až tak nedivila. Problém byl, že dívky také. Pořád stejné patnáctileté puberťačky.
Zoe popošla k bytosti, kterou kdysi viděla ve snu "Staini cos nám to tehdy udělala? Vždyť takhle se nedá žít. Umírají nám přátelé, blízcí a nám je pořád patnáct."
"Jste poznačené hvězdou. Nesmrtelné poutnice mezi světy. Já už to nemůžu vzít zpátky."
"Ale mi to přece nechtěli," Tea stála vedle Zoe sebejistá a krásná.
"To už nemá význam. Ale možná bych mohla... dát vám každý rok jeden den kdy uvidíte všechny o které jste přišly."
Zoe s Teou se na sebe podívali. Domlva beze slov jen tiché pohyby očima. Souhlasily obě.
"Ale který den?" vykřikla Tea a Staini se usmála.
"Je to dárek... k Vánocům. Bude to ten kdy jste byli obě nejšťastnější, po probuzení."
Tea to nechápala, ale Staini už zmizela. Otočila se k Zoe: "Co tím myslela?
"Štědrý den. Pamatuješ jak jsme našli na svém čele znaménko. Tehdy jsem byla šťastná, že jsem doma a né někde na ulici."

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Grainne ☼ →SB← Grainne ☼ →SB← | Web | 12. dubna 2010 v 16:01 | Reagovat

Take moccccc a mooooccc KRÁSNÁ -Máš talent po mamce....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama