Život je pes, ale my jsme jeho štěňata a proto žít je psina.
Jsi jako jizva na dlani, jež tleskat mi už nebrání.
Srdce srdci srdce dalo, srdce srdce milovalo a to srdce srdce prosí ať to srdce v srdci nosí.


Prosinec 2009

PFka

30. prosince 2009 v 22:48 | Nelička |  Grafika - Ukázky (moje)

Přátelství - citáty

27. prosince 2009 v 21:07 | Nelička |  Ostatní - ostatní


http://farm4.static.flickr.com/3138/2697875318_cafce317d1.jpg


  • Někteří lidé vstoupí do našeho života a rychle z něj zase odejdou. Někteří v něm nějakou dobu zůstanou a zanechají stopy v našich srdcích. My už pak nikdy nejsme stejní.
  • Nekráčej přede mnou, možná za Tebou nepůjdu. Nekráčej za mnou, možná Tě nedokážu vést. Kráčej vedle mě a buď můj přítel. (Albert Camus)
  • Bez přátel není štěstí, bez neštěstí není přátel.
  • Nikdy nevysvětlujte. Přátelé to nepotřebují a nepřátelé vám stejně neuvěří.
  • Podej přátelům ruku, ale neměj při tom zavřené prsty.
  • Falešný přítel je horší, než nepřítel, protože nepříteli se vyhýbáš, kdežto příteli věříš.
  • Kdyby všichni lidé věděli, co jedni říkají o druhých, neexistovali by na světě ani čtyři přátelé.
  • Že neodhalujeme přátelům své srdce až na dno, není proto, že bychom si nebyli jisti jimi, nýbrž sebou.
  • Přátelství ženy k muži je slepá ulička, do které je vehnalo zklamání v lásce.
  • Kdo opustí smutného přítele, není hoden, aby se někdy dělil s jeho radostí. (Gaius Valerius Catullus)
  • Máš-li dobrého přítele, máš víc než on.
  • Přítel je ten ,kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád.
  • Láska může zemřít na pravdu, Přátelství na lež.
  • Bez Přátel není štěstí, ale bez neštěstí nepoznáme Přátele.
  • Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele.
  • Nezajímej se o množství, ale o kvalitu svých přátel.
  • Přátelství může skončit láskou, ale láska nikdy nemůže skončit přátelstvím.
  • Chceš-li poznat člověka v jeho skutečné podobě, musíš ho přistihnout ve chvíli, kdy si je jistý, že ho nikdo nevidí..
  • Mít člověka kterému můžeš věřit je jedno z největších vítězství v životě.
  • Přátelství nám nebe posíla proto, abychom se vyzpovídali z tajemství, které nás tíží.
  • Jeden starý přítel je lepší, než dva noví
  • Kdo hledá přítele bez chyb, zůstane bez přítele.
  • Přítel je ten, kdo zůstává, když všichno odcházejí...
  • Nikdy nevysvětlujte. Přátelé to nepotřebují a nepřátelé vám stejně neuvěří.
  • Kdo opustí smutného přítele, není hoden, aby se někdy dělil s jeho radostí.
  • Příjemný člověk je ten, co úsměvem poslouchá něco co zná, od někoho, koho nezná...
  • Přítel je člověk, který zná tvoji minulost, věří ve tvou budoucnost a má tě rád takového, jaký jsi dnes.
  • Přítel je někdo, před kým můžete myslet nahlas...

  • Účast neprojevujeme přátelům pláčem, nýbrž starostí o ně.
  • O všem uvažuj s přítelem, ale nejprve uvažuj o něm samém.
  • Kdo zakusil velkou lásku, nedbá už přátelství, ale kdo v přátelství všechno ze sebe vydal, neučinil ještě nic v lásce.
  • V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé.
  • Přátelství je láska bez křídel.
  • Je jisté, že povaha lásky a povaha přátelství jsou zcela odlišné: přátelství ještě nikdy nikoho nepřivedlo do blázince.
  • Jakmile uzavřeme přátelství, musíme důvěřovat. Pochybovat můžeme předtím.
  • Není tak těžké za přítele umřít, jen najít takového, aby umírat stálo za to.
  • Děláš-li si nové přátele, nezapomínej na staré.
  • Opravdové přátelství je jako světluška - svítí tím víc, čím větší je kolem tma.
  • Přátelství je setkání mezi těmi, kteří se hledali, aniž by o tom věděli, protože jeden druhého potřebovali.
  • Přátelé jsou jako hvězdy. I když je nevidíme, tak víme, že existují.
  • Povinností přítele je uhádnout starost druhého a vyjít mu vstříc dříve, než byl o to požádán.
  • Zůstaň - to je kouzelné slovo v přítelově slovníku.
  • Nedůvěřovat přátelům zahanbuje víc, než být jimi klamán.
  • Přátelé jsou ti vzácní lidé, kteří se zeptají, jak se ti daří, a počkají i na odpověď.

blog obecně

27. prosince 2009 v 10:50 | Nelička |  Návody - Blog
Blog. No řekla jsem tedy, že tohle je článek k blogu obecně. Tedy ne k vytváření, k designu, k návštěvce, ale prostě k blogu. Tím pádem vlastně k otázce, kterou by si měl položit každý majitel blogu, jenž čte tento článek. Co je můj blog?
Někdo má blog o celebritách, pro jiného je to deník, další je o umění, jiný o knížkách atd. To není odpověď na tuto otázku. Například pro mě je nikelive místo, kde se uklidňuji, zveřejňuji své nápady, odrážejí se tu mé nálady. Snažím se tomuto blogu dát... duši. Předávám návštěvníkům své názory, svoje pocity, zážitky, sebe samou.
Co jsem tím vším vlastně chtěla říct? Chtěla jsem zdůraznit, že blog by měl být takový, jaký ho mít chcete, ne jaký si myslíte, že bude lidi zajímat. Když vám půjde jenom o návštěvku, budou články jen prázná slova. Blog přece neděláte pro návštěvníky. Děláte ho pro sebe! Musí vás to bavit, jinak blogování ztrácí smysl. Články nebývají zrovna pěkné, když je člověk dělá z donucení. Jistě míváme období kdy nás to baví více a kdy méně. Na to je ideální recept. Takzvané pozastavení blogu. Nemáte teď náladu a raději běháte venku a s kamarády. Fajn to je přece naprosto přirozené. Prostě napište na blog pár řádek a můžete se jít bavit.
A co mám dělat když mě blog nebaví, ale dřív mě bavil a nechci se ho vzdávat? Dobrá otázka. Prohlídni si staré články z doby, kdy tě to bavilo. Nepsal/a jsi náhodou dřív o něčem jiném? Nebo jsi psal/a o tom samém, ale už tě to nezajímá? Zamysli se. O čem by tě bavilo psát? Máš rád/a grafiku, ale blog je o celebritách, které tě už začali nudit? Tak se prostě na celebrity vykašli a začni zveřejňovat grafiku. Můžeš návody, vlastí tvorbu, nebo cokoliv jiného co se ti líbí a chceš o tom psát. A pokud se blog jmenuje třeba c-e-l-e-b-r-i-t-y.blog.cz? Buď založ nový blog a na tenhle napiš jeho adresu návštěvníkům, nebo na adresu kašli. Je přece naprosto tvoje věc, o čem píšeš.
Další otázka bývá často: Snažím se, baví mě to, ale nikdo mi tam nechodí, nebo jen píšou reklamy? Hlavně to nevzdávej. Chvíli trvá, než si lidé tvého blogu všimnou. Najdi si SBéčka, udělej hezký design, Zapoj se do nějaké hezké soutěže, na pár týdnů na navštěvovanost zapomeň a koukni se na toplist až ti na něm bude záležet nejmíň. potěší to a povzbudí.
Dalším bodem často bývá, že někomu nejde grafika a designy jsou tím pádem pšíšerné. Máš dvě možnosti. Buď si nechat design udělat od někoho jiného (lidí co dělají designy na přání je zpousta), nebo - to doporučuji - se procvič a dělej si designy sám, i když ti to nejde. Klidně si otevři nějaký návod, kde jsou ukázány různé triky. Určitě se to takhle časem naučíš.
Co je lepší, jeden nebo více blogmasterů? To hodně záleží na názoru a na blogu samotném. A samozřejmě na samotných blogmasterech, pokud je vás více. Já zástávám názor, že v dobré partě ať už jste dva nebo je vás deset, se pracuje o dost líp, než když to člověk musí utáhnout sám. Ale jak jsem řekla, záleží na lidech samotných.
Když je člověk sám má to několik hodně dobrých výhod. Ta první je, že mu do toho nikdo nekacá. Druhá je, že s nikým nemusí nic řešit, neboť blog je jen jeho a může ho třeba zrušit, když se mu bude chtít. Pracuje si na tom sám. Takové blogy bývají ucelené a nerozpadají se jako domeček z karet. Nevýhodou je, že člověk co blog vede je trochu pod tlakem, neboť všechno visí na něm. Bez něj blog nefunguje. Také muže být blog dost jednotvárný neboť je to vlastně pohled na svět jen jednoho člověka.
V partě je to trošku složitější. Na počtu zas tak nezáleží, i když čím je více lidí, tím těžší je spolu vyjít. Být v dobré partě či klid ně třeba jen dvojici, je senzační. Blog je promýsený, nemusíte být vůbec pod tlakem, protože bez vás se (alespoň většinou) celý blog nezbortí. Samozřejmě musíte vyjít z ostatními, ale to už je stránka zda je parta dobrá, či blbá. Myslím, že z Digi jsme docela dobrá parta, protože mě to baví a ač je hodně práce z tohoto blogu mé, bez Digi už by nejspíš dávno skončil.
Upřímně byla jsem i v blbé partě, vlastně jen dvojici a vím, že to bývá dost hrozné. Blog jsem vedla se svou sestrou, spousta věcí visela jen a jen na mně, sestra se prostě jen bavila a já to celé vlekla. Nebavilo mě to. Vlastně to byl jeden z důvodů, proč mě přestala zajímat hra, kterou asi všichni znáte, a to Sims 2 a 3. Zkoušela jsem o ní potom blog vést i sama, ale prostě mě to nebavilo a vykašlala jsem se na ní. Ztratila jsem to správné nadšení asi právě kvůli tomu, kolik toho na mě tehdy bylo. Myslím že si to moje sestra ani neuvědomila, že já to vlastně vleču a ona se baví. Možná proto jí vadí Digi. Protože s ní vydržím, co víc pracuji s Digi velmi ráda, kdežto svojí "sestřičku" jsem poslala do háje. Ach jo. Vadí mi pořád s ní soupeřit,
ale ještě víc mi vadilo hádat se s ní o blogu. Hádáme se doma často, pomocí lsti se i na nikelive pokusila dostat a když se jí to nepovedlo začala éra hádek, kdy moje sestra furt urážela Digi a její práci. Urážela její designy, tvrdila že kopíruje články a všemožně ji zesměšňovala. No to jen vyprávím jak to může dopadnout ve špatné partě. Upřímně: I jako naše SBéčko byla tehdy Digi mojí sestrou "trpěna" jen kvůli tomu, že byla mým nejoblíbenějším SB.
Myslím, že závisí jen a jen na vás jak budete pracovat, jestli v partě, nebo sami. Já osobně doporučuji dobrou partu.
Mám ještě posledních pár rad, které možná zužitkujete, až budete pracovat na svém blogu. Ta první je, abyste ke článkům přidávali obrázky. Klidně se divte k čemu to je, ale články pak působí veseleji a líp se čtou. Pokud tam pochopitelně nedáváte, žádné hloupé morbitnosti.
Druhá věc, která stojí za to, jepsát články co nejdelší. Je přece lepší mít tři pořádné články než třicet jiných, kterých je sice více, ale každý má tak tři věty, což není ani pěkné, ani pro čtenáře zábavné. Nevím jestli to někdo z vás zná, ale říká se že kvalita předčí kvantitu. Řekla bych, že je to zvlášť k blogu dobrá rada.
Třetí rada je humor. Ne tím nemyslím psát články, kde je jeden vtip za sebou. Ale nepište články zas tak strašně vážně. Prostě to odlehčete, snažte se psát tak, aby to lidi bavilo, ne jim kazit náladu. Samozřejmě uděla t si z něčeho legraci se nevilučuje a nějaký ten vážnější článek taky ne, ale "Všeho moc škodí".
Poslední co chci říct je, abyste se teď všichni co tohle čtete, zeptali sami sebe na těchto pár otázek: Baví mě (nás) blog? Neubližuji někomu svými články bezdůvodně? Píšu blog proto, že chci, nebo si chci jen dokázat, že mám na to proslavit se?

Bílá hvězda

27. prosince 2009 v 10:41 | Nelička |  Povídky - Pohádky
Vánoční pohádka, ale nevím jak moc pro děti. Spíše je asi pro náctileté

Zoe seděla s Teou na zídce za supermarketem. Obě zabalené v kabátech pozorovaly noc a padající vločky. Byl štědrý den, ale ani jednu z nich nenapadlo, že by snad šla něco slavit. S kým? Dvojčata z nichž byla Tea jen o chvilinku starší. Podobali se jako vejce vejci. Hnědovlasé, zelenooké se světlou pletí, stejným tvarem těla, od sebe k nepoznání. Obě byli odvážné, drzé a opuštěné. Sirotci bez domova, živořící za nízký plat uklízeček baru každý den pod jiným mostem, na jiném nádraží. Toulaly se, spaly i v nejkrutějším mraze pod hvězdami či pod stříškou zastávky tramvaje.
"Letos je překrásná zima," řekla najednou Zoe
"Proč myslíš? Je zima a všude je buď závěj nebo námraza."
"Já vím. Ale je to překrásné. Vždyť se podívej na ty vločky, na tu bělost sněhu."
Tea chtěla něco namítnout, ale v tom jí došlo, jak to Zoe myslela. Když byly malé, pozorovali skrz okno ve svém pokoji padající sníh. Nezáleželo na tom, že venku je mínus patnáct, doma bylo teplo a venku to vypadalo krásně. Zdálo se to tak
V tu chvíli Zoe seskočila ze zídky a natáhla k Tee ruku "Pojď," bylo to jen slovo, ale přesto v něm zaslechla Tea mnoho. Odraz těch skopičin, kterých se nadělali ve sněhu. Nebylo to však jediné, co Teu donutilo chytit se Zoeiny ruky. Byly to oči. Zářili jí jako hvězdy.
Dvojčata zamířila ven z města do zasněžených polí. První šla pomalu, ale potom se rozeběhla, i když to po kolena ve sněhu moc nešlo.
"Zoe, podívej!" vykřikla Tea. Její levá ruka ukazovala na nebe. Jedno hvězda jako by se zvětšovala. Za chvíli byla desekrát větší než ostatní. V mžiku oka z ní vyšel paprsek mířící pár metrů před sestry. Hned zase zmizel a hvězda byla úplně normální.
Zato před děvčaty stál něco co jim vyrazilo dech. Bytost s obrovskými křídly tvaru motýlích a splývavými šaty zářící jako všechny ty hvězdy na obloze dohromady. Ale jinak vypadala docela lidsky.
"Proboha co to je?" vydechla tiše Tea.
"Jsem Staini, bílá hvězda," řekla zvonivým hlasem bytost a postoupila k oběma dívkám. Byly příliš otřesené aby uhýbaly, či se snad bránily, když se Staini jemně dotkla jejich čel.

***

Patnáctiletá Zoe Kolářová otevřela prudce oči. Bylo ráno, štědrý den, ale přesto to teď dívku vůbec nezajímalo. Přemýšlela o svém snu a zmateně se rozhlížela po pokoji, který sdílela se svým dvojčetem Teou. Tea! Napadlo ji a otočila se k posteli své sestry. Její sestra se zmateně dívala před sebe a na čele měla... hvězdu.
"Teo, co to máš na čele?"
"Co já? Ty tam máš hvězdu!"
Zoe si sáhla na čelo, ale nenahmatala nic. Vrhla se k zrcadlu. Opravdu! Na čele měla stejnou značku jako Tea. Černá, složitě zobrazen hvězda.
"Staini," vydechla Tea. Zoe se k ní otočila.
"Tys taky viděla tu... nevím co to bylo?"
V tom se otevřeli dveře pokoje. Stála v nich paní Kolářová a dost udiveně se na dívky dívala. Nakonec každá schyala pořádnou facku, ae znamínka už nikdy nezmizela.
***
"Tady to tehdy bylo," dvojčata stála na zasněženém poli a dívala se na nebe.
"Není tu,"
"Jsem tady."
Zoe s Teou se otočili. Uplynulo šedesát čtyři let, ale Staini vypadala pořád stejně. Tomu by se dvojčata až tak nedivila. Problém byl, že dívky také. Pořád stejné patnáctileté puberťačky.
Zoe popošla k bytosti, kterou kdysi viděla ve snu "Staini cos nám to tehdy udělala? Vždyť takhle se nedá žít. Umírají nám přátelé, blízcí a nám je pořád patnáct."
"Jste poznačené hvězdou. Nesmrtelné poutnice mezi světy. Já už to nemůžu vzít zpátky."
"Ale mi to přece nechtěli," Tea stála vedle Zoe sebejistá a krásná.
"To už nemá význam. Ale možná bych mohla... dát vám každý rok jeden den kdy uvidíte všechny o které jste přišly."
Zoe s Teou se na sebe podívali. Domlva beze slov jen tiché pohyby očima. Souhlasily obě.
"Ale který den?" vykřikla Tea a Staini se usmála.
"Je to dárek... k Vánocům. Bude to ten kdy jste byli obě nejšťastnější, po probuzení."
Tea to nechápala, ale Staini už zmizela. Otočila se k Zoe: "Co tím myslela?
"Štědrý den. Pamatuješ jak jsme našli na svém čele znaménko. Tehdy jsem byla šťastná, že jsem doma a né někde na ulici."


Freya - úvod

19. prosince 2009 v 16:57 | Nelička |  Freya
Kdysi - no kdysi zas tak dávno to není - jsem vedla blog o sims. Mám the sims 3, ale upřímně, nebaví mně. The sims 2 se mi zdá o tolik lepší.
No abych se vrátila k tématu. Nechci z tohoto blogu udělat blog o sims, ale myslím, že sims komixem či třeba sem tam videem nic nezkazím.

Bude něco na štědrý den?

16. prosince 2009 v 16:10 | Nelička |  Blog - Novinky
Docela dobrá otázka. No jestli jo, tak spíš předpřipraveného, alespoň ode mě. Chci udělat vánoční povídku - či spíše pohádku, ta by měla vyjít právě čtyřiadvacátého, ale jinak na to moc nesázím, možná něco o vánočních zvycích či tak.
Nepočítám, že bych měla čas být o štědrém dnu aktivní. Za Digi mluvit nemůžu, ale štědrý den je přece jen, jen jednou za rok, tak si to chci užít. Silvestr zrovna tak. Možná něco připravím nebo udělám když vstanu (obvykle vstávám třeba v šest ráno a není co dělat).
No to je jen taková informace, abyste nenadávali.

Podívej, padá hvězda. - To není hvězda. To je vločka.

16. prosince 2009 v 15:59 | Nelička |  Povídky - ze života
Volá, volá vločku vločka,
ať prý na ni počká!
Že neví kam padá!
Má zavřená očka.

(píseň: Chumelenice)

Dneska jsem vyšla ze dveří školy. Byla zima, ale něco mě překvapilo mnohem více. Sníh. Spousty sněhových vloček se snášeli z nebe taženy větrem, tvořené zimou. Bílé jako nevinnost panny před svatební nocí a čisté jako právě vypraný povlak na nemocniční poštář.
Šla jsem pomalu na zastávku tramvaje. Neměla jsem rukavice, takže jsem cítila, když mi na hřbet ruka. dopadla krásná bílá vločka. Roztála během chvilky.
Nevím co mě chytla, ale najednou jsem se cítila jako nikdy. Začala jsem - nevím proč - běhat z a vločkami a chytat je do dlaně či na hřbet ruky. Byla jsem šťastná jako malé dítě, smála se pro radost ze života, běhala za malými bílými smýtky. Šťastně, nespoutaně, divoce.
Je zima.

Colorka

16. prosince 2009 v 10:23 | Nelička |  Grafika - Ukázky (moje)
Trošku jsem se nudila a tak jsem se chtěla přiučit, neboť colorizace mi nikdy nešla. Na mě je to slušný výkon, ale jinak je to příšerné. Asi hodinová práce.

Sami sebou

16. prosince 2009 v 10:10 | Nelička |  Návody - jak být...
Každý člověk je jiný. Vypadáme všichni stejně, ale vlastně jsme každý jedinečný. Můžeme se rozdělit do skupin podle různých věcí - věku, pohlaví, barvy vlasů, národnosti atd. Nebo třeba podle toho co máme a naopak nemáme rádi. A taky se můžeme skusit zařadit do určitého typu člověka. Každý jedinec je v takové skupině sebou samým, ale má s ostatními něco společného povahově. Těch skupin jsou spousty a nedají se všechny vyjmenovat. Můžu však zkusit popsat ty nejčastější, které se dál dají dělit na menší a menší skupinky podle těch odlišných povahových rysů. Jsou lidé kteří by zapadli do několika skupin, jiní zase nikam. Vzhledem k tomu, že já sama jsem holka, chci tento článek věnovat právě dívkám, protože o klučičích typech vím velmi, velmi málo.

1. skupina - Normální

První skupina je hodně častá. Jsou to ty dívky, které jsou šťastné v tomhle světě, kde mohou studovat prakticky cokoliv, znát zpěváky ze všech možných zemí a vesele si štěbetat o přestávkách. Prostě ty normální holky, na které člověk narazí - hlavně ve velkoměstě - na každém rohu. Normální lidé, kteří šťastně žijí mezi námi a zapadnou skoro všude. Jestli patříš do této skupiny, neznamená to vůbec nic špatného. Jsi prostě obyčejná, společenská a velmi často celkem veselá dívka.

2. skupina - Kašpárci

Jak už název napovídá jsou to velmi veselé holky. Prostě ty co dělají blbosti, smějí se a září jako letní slunce. Velmi často jsou oblíbené právě díky své přirozené veselosti. Spousta holek z této skupiny většinou zapadá i do další, která ukazuje jejich ostatní, povahové rysy. Kdo patří sem, většinou si s ničím neláme hlavu a jede "plnou parou" do života. Ležérní, milá a hodná.

3. skupina - Vlčice samotářky

Tahle skupina se velmi špatně popisuje už jen kvůli své rozmanitosti. Člověk může být skoro jakýkoliv a zapadne sem. Většinou jsou to však tišší lidé, kteří se ve velké společnosti necítí moc dobře a pořád čekají, kdy udělají nějaký trapas. Hlídají si každé slovo. Není to žádná chyba, prostě to neumí jinak. Většinou potřebují společnost, která je dobře zná a kde si nemusejí dávat pozor na každé slovíčko. Hlavním, společným rysem je, že prostě neumí skočit do života po hlavě, protože se bojí, že se zesměšní a zůstanou sami. Je to dost paradox, protože ač jsou velmi samostatní a samota jim nepřekáží v životě, je zároveň osamění to, čeho se nejvíce bojí.

4. skupina - Umělkyně

Umělkyně jsou velmi zvláštní a nepříliš častá skupina. Neznamená to, že jsou herečky, zpěvačky, malířky atd. i když se to samozřejmě nevylučuje. Že jsou umělkyně znamená, že ovládají umění žít po svém. Jsou to lidé, kteří se nenechají táhnout proudem. Jiní, odlišní často velmi osamělí, protože jim nikdo není schopen porozumět. jistě jsou mezi nimi jedinci, kteří si umějí získat srdce ostatních, ale i tak žijí stále v jiném světě. Umělci umí být velmi věrní, často lpí na lidech, které mají rádi, ale nikdy si nenechají zničit svůj svět. Všechno vidí jinak než ostatní a jejich pocity jsou také často velmi odlišné.

5. skupina - Voda

Lidé z této skupiny bývají jen velmi, velmi málo, ale jsou úžasní. Neumějí zastavit. Umí téct klidně jako potůček i divoce jako horská bystřina, ale nedokáží žít v kleci. Nenechají se spoutat a když to někdo zkusí, jsou zuřiví jako povodeň a brání se bolestivě jako biče ledového lijáku. Je úžasné mít je po boku, ale zničující stát se jejich nepřítelem.

6. skupina - Přírodní

Lidé žijící jakoby vedle společnosti. Nemusí milovat přírodu i když ji často rádi mají. Jsou jako strom. Pokud rostou v pláni jsou šťastní, pokud však je blízko u nich zeď zboří ji. Takoví lidé mají často pevné nervy a jsou velmi silní pokud jim o něco doopravdu jde. Neumí žít s námi, jsou to zpoloviny ty typy, které vedou lidi a kterým ostatní věří. Z druhé poloviny jsou to ti šikanovaní, opuštění a ponižovaní. Jsou prostě jiní, ale ne každý z nich umí žít jako člen v kolektivu, který je úplně normální a obyčejný.

7. skupina - snílci

Často velmi kreativní, ale často o nich lidé říkají, že jsou z jiné planety a vlastně by klidně být mohly. Mívají velmi bujnou fantazii, rádi něco tvoří ať už jen ve svých myšlenkách nebo doopravdy. Pro ně svět existuje jen okrajově, jinak stále žijí kdesi hluboko ve své mysli. Jsou milí, ale věčně zamyšlení a často velmi důvěřiví až naivní jako malé děti.

8. skupina - originály

Absolutně jiní většinou zapadují do všech skupin a zároveň absolutně nikam. Sem patří všichni příliš odlišní, než aby někam vůbec zapadli.

Myslím že osmou skupinou to zakončím. Pokud jsi se tu nenašla/el nebuď smutná/ý. Existuje mnoho dalších skupin, ale tyhle bych, řekla, že jsou základní. Že je jich velmi málo nerznamená, že je jeden v jedné zemi, ale třeba je jich jen 3% z celé školy či tak. Možná jsi hodně vyjímečná/ý v některé ze jmenovaných skupin. Buď prostě sebou a nesnaž se být jako ostatní. Ty jsi jen jednou a nikdo nikdy nebude jako ty tak dopřej ostatním tu chvilku, kde někdo takový jako ty existuje.

šťastná

15. prosince 2009 v 21:27 | Nelička |  Návody - jak být...
Co říct jako úvod ke článku o radosti? Ani nevím, jestli je to návod i když asi ano. Radost je nejkrásnější pocit ze všech. Né neříkejte, že láska ji předčí. Vždyť aby byla láska hezká, musí v ní být radost.
Radost má mnoho druhů. Smích - ten opravdový - je vlastně symbolem radosti. Když se smějeme vtipům jsme šťastní. Zvednou nám náladu a jsme zpátku u radosti.
Často se nesmějeme jenom vtipům nebo tomu, co je směšné. Smějeme se s přáteli, s lidmi které máme rádi nebo jen tak když děláme něco, co nás baví.
Já sama se směji velmi ráda. Zvedne mi to náladu dá mi to chvilku zapomenout na starosti. Mám radost když poslouchám oblíbenou hudbu, když se bavím, ale i třeba když jsem běžela s větrem o závod po louce. Už ani nevím kdy to bylo. Já, táta, moje teta a samozřejmě Ben (pes) jsme šli na procházku do přírody. Byla to velmi dlouhá procházka a byla úžasná. Když jsme dorazili na louku, pustila Máša Bena z vodítka. Rozeběhla jsem se loukou, běžela jak nejrychleji mohla. A proč? Prostě jen tak pro radost z běhu, z rychlosti, z přírody a ze zapadajícího slunce. Je asi všem jasné, že mě Ben předběhl. Je to hodně velký pes (rasa: Bandog), ale když jsem zastavila, zastavil taky. Běžel jen kousek přede mnou. Byli jsme už dost daleko od tety a táty, ale mně se ještě vracet nechtělo. Lehla jsem si na záda do trávy Někde zpíval pták. Rozesmálo mě, když si ben lehl těsně vedle mě a začal mi olizovat ucho. I cestou zpátky jsme běželi. Šťastní, nespoutaní a bez jakékoliv překážky, která by nám v tu chvíli bránila žít. Neboť já a jsem si jistá že i Ben, jsme v těch asi dvaceti minutách, kdy jsme spoli běželi tam, váleli se v trávě a zase běželi zpátky cítili, že alespoň chvíli žijeme doopravdy.
Vrátím se k radosti. Mluvila jsem teď o radosti ze života. Člověk se může radovat ze všeho. Nebo skoro ze všeho. A to jsem tady chtěla přiblížit. Když je člověk smutný kvůli každé prkotině, stojí život za houby. Směj se třeba i na svůj účet, žij šťastně a nenech si kazit náladu. Žij.

Život není pohádka - 2. část - Nehoda

15. prosince 2009 v 20:44 | Nelička |  Povídky - divocí, zvláštní, nespoutaní
"Mirko! Mirko kde jsi?" ozve se z domu hlas Mirčina mladšího bratříčka. Dívenka za plotem uteče a Mirka zabalí kytaru a zamíří ke dveřím.
"Tady Martine!" zavolá když vcház do domu a zamíří po schodech do prvního patra a odtamtud po něčem mezi schody a žebříkem na půdu. Tam je její pokoj. Bráška ho má dole v přízemí, ale jí babička dala nepoužívanou půdu.
"Kde jsi byla?" bráška sedí mirce na posteli a zubí se na ni. Mirka s povzdechem postaví kytaru do stojanu, který stojí v koutě. Usedá k vedle brášky na postel. Jsou si podobní jak jen starší dívka mladšímu bráškovy může být. Oba mají jemné rysy, černé, divoce zvlněné vlasy a snědou pleť mulatů. Oči hnědé a hluboké jako lesní tůň, ústa tmavá a řasy dlouhé, jako nakreslené uhlem. Oba jsou krásní. Mirka možná víc, ale to se dá předpokládat. U chlapců se přece čekají ostřejší rysy a Martin je má vysloveně dívčí.
"Venku. Nechtěla jsem vás budit. Proč nespíš, je přece poslední den prázdnin?" Mirka se opírá o zeď.
"Chybí mi máma s tátou," osmiletý chlapec vzlyká. Tiše, ale velmi smutně. Drobná ramínka se třesou, hlava skloněná do klína. Mirka brášku obejme.
"Mně taky Martine. Mně taky. Neplač. Jednou je zase uvidíme. Jsou někde tam nahoře a čekají na nás. Těší se, že uvidí jak žijeme svůj život a až jako staří umřeme, přijdeme tam nahoru, za nimi. My ještě musíme žít Martine, než se nám otevře cesta k nim," Mirka sama stěží potlačuje slzy. Ví, že se musí o brášku postarat, ale je tak těžké neplakat s ním.
"Já chci domů Mirko. Domů."
Mirka chlapce ještě pevněji obejme. "Tady je teď doma," vysloví pravdu, které se sama bojí.

Snídaně je tichá. Babička pozoruje svá vnoučata soucitnýma očima, Mirka bez chuti žvýká rohlík s máslem a marmeládou, Martin pláče a nejí vůbec. Má babičke moc rád, ale doma je doma a mámu s tátou mu nikdo nahradit nemůže.
"Nechceš po snídani vzít Martina ven?" obrátí se babička k Mirce. Chápe, že i pro dívku je to šíleně těžké a snaží se přivést děti na jiné myšlenky.
"Ale ano, proč ne? Martine, nechceš něco sníst?" i Mirka pochopila a snaž se babičce s bráškou pomoct.
Chlapec apaticky zvedne obličej špinavý od slz a namaže si na rohlík máslo. Nemá hlad, ale nechce se hádat s babičkou a už vůbec ne s Mirkou.
"Když půjdete po té staré cestě co vede lesem, asi za pět minut narazíte na staré hřiště. Mělo by být ještě funkční," snaží se dál babička.

Je to sotva o čtvrt hodiny později když jde Mirka s Martinem na hřiště. Je malé a na houpačce se někdo houpé. Dlouhé, špinavě blonďaté vláska vlají holčičce, kterou potkala Mirka ráno kolem hlavy. Houpe se tak, že se Mirka bojí aby nepřeletěla a stále zrychluje.
"Neblázni! Vždyť se to s tebou přetočí!" zaječí Mirka, ale už je pozdě. Stará houpačka přeletí. Dívenka padá. Mirka běží a Martin stojí v dráze letu holčičce neschopen pohybu.
Když dívka spatří k čemu se chýlí rozkřičí se: "Martine, stranou!"
Bráška se nehýbe a Mirka ví, že to nestihne.
Nestihla.

Nica nikdy nechápala, proč nemocnice vymalovávají tak hnusnou bílou barvou. Nadzvedne hlavu. Rozhlíží se. Na vedlejší posteli leží tmavovlasý kluk, víc postelí v malé místnosti není. Z venku zní hlasy.
"Můžete nám alespoň říct jak Martinovi je?" hlas patří jakési staré ženě.
Další promluví nejspíš sestřička či doktorka "Jistě, ale... Mohla byste nás na chvíli opustit slečno?"
"No... já," Tenhle hlas Nica pozná bezpečně. Patří té dívce co tak nádherně zpívala "Jistě už jdu."
Po chvilce se znove ozve hlas doktorky či sestřišky i když si Nica myslí, že je to spíš sestřička, zní dost mladě "Má nalomenou páteř paní."

Pozn. autorky: odteď se bude střídat třetí osoba a vyprávění Mirky, Nicy či Martina

Martin
Otevírám oči. Nemůžu hýbat nohama. Opatrně pootočím hlavu, ale i to šíleně bolí. Vedle mě leží na posteli nějaká blonďatá dívka. Připadám si, jako v márnici, ale nejspíš je to nemocnice.
Dveře se otevírají naprosto tiše. První vejde nějaká sestřička. Hned za ní jde babička. "Babi?"
"Martine. Jak ti je zlatíčko?" hned se ke mně vrhne. Neobejme mě však, jen si sedne na židli k posteli a chytne mě za ruku.
"Nemůžu se moc hýbat a hodně¨to bolí. Co se stalo?" mluví se mi hodně ztěžka "Kde je Mirka?"
Babička se usmívá. Smutně. Velmi smutně. "Nehoda. Srazila tě jedna holčička, ale neboj se. Mirka za tebou... přijde potom."
Chci něco říct, ale chce se mi hrozně spát. Vím, že každou vteřinu usnu, ale nedokážu se bránit. Ani spánku a ani strachu z toho co se stalo.

Roční období

13. prosince 2009 v 21:56 | Nelička |  Návody - jak si užít...

Vlastně bych tento článek nikdy asi nenapsala, kdyby Digi nezveřejnila svůj článek o podzimní depresi, který mě mimochodem i s designem a druhým článkem moc potěšil. Zdálo se jako by Digi úplně zapomněla a mě to mrzelo, protože se mi jej nápady a originalita líbí.
Vrátím se k tématu. Miluji každé roční období ať proští mrazy, či se potíme horkem, ale nejvíce podzim. Proto jsem se nad přístupem Digi poněkud pozastavila.
Každé roční období má něco do sebe, byť se to nemusí zdát. Někteří nemají rádi léto kvůli hicu, jiní jaro kvůli blátu, další zimu protože je tma a podzim nejspíš proto, že je prostě po létě. Jak už jsem zmínila, já miluji všechny.
Většinou se řadí mezi neoblíbené podzim se zimou a naopak oblíbené bívají jaro a léto. Chápu proč je to doba života, doba radování a veselí, zima se zdá ponurá a příliš tichá. Jenže copak podzim nezáří pestrými barvami slunce. Není zima krásná tou jemnou sněhovou pokrývkou, tou bílou barvou nevinnosti?
Možná bych měla přestat odbíhat a vzít jedno období po druhém. Jako první se vždy řadí jaro i když je to vlasně zima, která otevírá dveře novému roku.
Jaro, je dobou, kdy se zima vzdá nadvlády nad kopci, lesi, loukami, poli i ašimi domy a předá vládu slunci. Slunce však pochopitelně nemůže najedou vše spálit žhavými paprsky. Musí pomalu nechat přírodu aby, se probudila. A to je jaro.
Byť je na jaře hodně bláta a řeky rvou svá koryta, věrně napodobovány potoky, umí být tento "věk" velmi krásný. Je to doba "obrození" kdy ze semen mrtvých květin vyroste nová, krása, doba kdy se mláďata rodí aby mohl život pokračovat.
Někdo by mohl namítnout, že není co dělat. Jenže to není pravda. Copak není krásné běžet probouzející se loukou, trhat květy a splétat věnce, posadit je do vlasů mladším sourozencům? Není krásné žít, splynout, na chvilku být tím vším co roste kolem. Není krásné válet sudy v trávě, sledovat východ slunce nad zelenými kopci, dýchat vůni probouzejícího se lesa? Není úžasné žít?
Další zádrhel může být velkoměsto. Ale i zde je příroda byť v malém množství. Kvetou zde květiny na oknech a voní tráva snažící se přežít u cesty. Slunce září nad hlavou a je hezky. O víkendu se dá z města přece na chvíli utéct a být v krásném kraji.
Po jaru přichází horké a parné léto plné bzučícího hmyzu a zářícího slunce. Léto je oblíbené zvlášť lidmi jako jsem já, tedy těmi co chodí do školy. Jsou přece prázdniny. Navíc nemusíme tahat těžké zimní kabáty. Léto je krásné sluncem, teplem a radostí kterou nám dávají barvy, jimž v tuto dobu svěřujeme život. Jezdíme na dovolené k moři a spousta dětí i na tábory, kde na pár týdnou zapomenou na svůj svět a v lůně přírody žijí chvíli jinak. Utečou před civilizací a mají možnost chvíli zapomenout na náš tak přízemní, tak nudný svět. Chvíli nežijí pizzou a počítačem, ale mají možnost žít doopravdy. Žít tak, jak by děti měli. Hravě daleko od problémů dospělích.
Jsou lidé kterým letní hic vadí já jich docela dost znám. Existuje ideální řešení. Voda. Nemusí to být zrovna koupaliště toliko krásnější je přece jezírko kdesi u lesa či prachobyčejný rybník (pokud se zde samozřejmě dá a smí koupat.
Po létě přichází první školní dny a předzvěst podzimou tzv. babí léto. Upřímně - neumím se vžít do těch, co podzim nemají rádi. Já podzim více než miluji. Je mojí součástí a nedokázala bych žít bez pestrých barev a prudkých lijáků zvěstujících zimu. Podzim je pro mě dobou, kdy se mohu pomazlit z chladnoucím sluncem a být součástí usínající přírody. Je to opojné. Podzim je jako... milenec který se loučí a pouští dál přítelkyni zimu. Podzim je moje chvilka, podzimem snad žiju. Kdysi mi kamarádka řekla - tehdy prudce začala zima a navíc brzy, což mě trochu rozesmutnilo - že jsem jako podzim. V duši stejně krásná, ale zároveň stejně surová a nezkrotná, divoká a bez zábran. Že umím stejně jako on potěšit víc než cokoliv jiného, ale i hodně ublížit. Nevím jestli měla pravdu, ale pokud někdo kdo toto čte nesnáší podzim mám pro něj radu. Projdi se v posledních paprscích slunce, vyválej v pestém spadaném listí skoč do života po hlavě i když zbyde pár modřinek a nekňuč. Žij protože život je na blbosti příliš krátký.
Poslední je tichá, krutá zima doba kdy příroda spí a my zalézáme před mrazy do domů kde nás utěší světlo žárovky a teplo topení. Ale vždyť venkui je úžasně. Zvuk je pročištěný, Zem září sněhem a je krásně. Ledová, neporazitelná zima, která je sice krutou, ale krásnou paní, která se neváhá o svůj led i krásu podělit s ostatními. Vyběhni ven, postav sněhuláka stoupni si pod jmelí a uvědom si jak je život krásný. Každý den se musí žít nemůžeš přece pořád sedět zavřený/á a čekat až se oteplí. Brusli, hoď koulí poněkom a směj se, vždyť život je krásný, když chceme. Přestaň žít přizemní život u počítače a zkus chvíli splynout s místem kde žiješ s tou přírodou kolem. Žij tou zimou, tím sněhem, žij květy jara, sluncem léta i ledovým větrem podzimu. Žij a pamatuj si, že nežiješ proto, že tě porodila matka a tím pádám musíš. To můžeš rovnou skočit z mostu. Žij tak jak chceš, žij alespoň minutu musíš cítit, že žiješ abys doopravdu žil. Zkus to. Nic víc. Jen to vyzkoušej.


To snad není pravda

13. prosince 2009 v 21:07 | Nelička |  Blog - Potíže
No já se snad sním. Podívejte se sem. Vidíte to opičení po designu. A co mi na tom nejvíc vadí? Že je to blog mojí sestry, kterou nejspíš nejvíce ze všeho baví, dělat naschvály Digi, kterou nenávidí jen proto, že spolupracuji s ní místo ní. A ke všemmu se opičí i po článcích! Její článek Zimní deprese není nic jiného než předělaný starý článek, abych ji nemohla nařknout z opičení, protože má o den dřívější datum. A jak to vím? Sama mi to s úsměvem řekla. Vím, že jí nesnáší, ale tohle je trochu moc. Nejenže uráží všechno co udělá, nejenže se opičí... Ona se zprostě snaží Digi v mých očích zostudit a ponížit abych ji vyhodila. Moc se ti omlouvám Digi, protože vina padá i na mě, neboť je to moje sestra. Nemůžu nic udělat, nemám důkazy, nemám nic jen prázdné ruce. Mohu jen říct, že tohle jsem nikdy nechtěla Digi, nikdy jsem nechtěla aby ti moje sestra otravovala život. Odpusť. Prosím.



Superstar Příběh nekončí

6. prosince 2009 v 18:13 | Digi |  Videa - Hudební

Všichni určitě znáte...
No coment

Jak na podzimní deprese?

6. prosince 2009 v 12:10 | Digi |  Návody - Ostatní

Zvládnětě podzimní deprese


U každého z nás probíhá tzv. podzimní deprese v různé míře. Jak bylo již zmíněno u větší části populace se jedná spíše o výskyt nepříznivých nálad než o samotnou depresi.

Proč upadá na člověka změna nálady a deprese ve větší míře právě v podzimním období??? Odpověď je prostá. Vlivem loučení se s létem je spojené i zbarvování listí na stromech a jeho následné opadávání. Počasí začíná mít vlastnost sychravého rázu a slunečné dny jsou v dohlednu jen výjimečně. Energii získáváme právě především ze slunečního záření. Slunce je zdrojem světla a energie, která má blahý vliv na povzbuzení organismu, ale i na zlepšení celkové regenerace organismu. Negativní pocity a špatná nálada nepřichází sama přesně v daném ročním období. Příčina je zde zejména z důvodu síly schopnosti potlačení trápení a strastí. V létě, kdy jsou slunečné teplé dny, v období dovolených, možných výletů, či ve dnech turistiky dokážeme problémy snáze potlačit a nepřemýšlet nad nimi. Je dokázáno, že starosti a přemýšlení nad nimi vytlačí z našeho podvědomí právě nejrůznější aktivity. Dá se tedy zjednodušeně říci, že na problémy v letním období nemáme tzv.čas. A zde je kořínek celé příčiny špatné nálady v podzimním období.
Jak se tzv. podzimní deprese projevuje?

Vlivem nedostatku světla dochází hlavně ke zvýšené únavě. Dále je charakteristický menší celkový zájem, skleslost, špatná nálada a její změny, přecitlivělost, ale i poruchy spánku. Příčinou pocitu nespokojenosti, neradosti je hlavně nedostatek hormonu štěstí SEROTONINU a ENDORFINU.
Jaké jsou přesné důvody podzimní deprese?

MÁLO SVĚTLA - celkový duševní stav zhoršuje hlavně zkracování dne, zatažená obloha černými mraky také nepřispěje k propustnosti slunečních paprsků.

RADA: vystavovat se intenzivnějšímu umělému světlu - hodně svítit, fototerapie,,,

NEDOSTATEK VITAMÍNŮ - s podzimním období nastupuje také větší riziko podlehnutí virové či bakteriální infekci. I přesto, že není možné si ze stromu utrhnout právě čerstvý kus ovoce, musíme dbát na dostatečný příjem vitamínů.

RADA: do jídelníčku zařadit ovoce a zeleninu...

SMUTNÉ BARVY - když se obloha zcela zatáhne a čekají nás dny, kdy stále prší a prší, nedokáží nás mnohdy rozveselit ani syté barvy opadávajícího listí a vše se nám zdá šedé.

RADA: volíme oblečení s pestrými barvami

MÁLO POHYBU - na podzim se každý z nás situuje spíše do domácího prostředí, kdy není chuť prakticky nikam chodit. Pohyb vyplavuje endorfiny. Proto je dostatek pohybu příznivý pro naši náladu nejen z fyzické stránky, ale působí také na duševní zdraví, kdy pohyb působí jako odreagování myšlenek od problémů.

RADA: cvičení ve fitcentru či procházka v lese vám osvěží mysl

SAMOTA - nebýt v pochmurných dnech sám a mít na každý den plán je vhodný způsob jak předejít k navození špatné nálady.

RADA: komunikovat s přáteli, mít stále aktivitu a nemít čas přemýšlet nad problémy

V případě výskytu závažnějších příznaků, jako jsou např. méněcennost, smutek a somatické obtíže, by se mohlo skutečně jednat o projev deprese, při které je nutné vyhledat odborníka a zahájit léčbu.

V podzimním období by se měl každý zamyslet a sám sebe se pokusit navodit do psychické pohody. Pokud si budeme do svého svědomí vštěpovat, jaký je podzim studený, smutný a ošklivý, nebude ani naše psychické naladění směřovat jinam. Je nutno se radovat z každého dne a v období podzimu třeba z toho, že toto roční období bude mít také svůj konec a nastane opět oblíbené a slunné léto.