
Jen ti co si přečtou velmi krátkou, podivnou povídku, ve které jsem přiblížila zoufalství a bezmoc možná pochopí, že vždycky může být hůř než je v tu chvíli, kdy cítíte, že už to horší být prostě nemůže.
"Odešla! Ona mě opustila! Odešla a mě tu nechala!" patnáctiletá Jana se topila v slzách a vlastním křiku. Ve škole se zhroutila a odvezli ji domů. Brečela ve svém pokoji a křičela. Křičela zoufalstvím, vztekem, vlasní bezmocí, šílenou bolestí nad ztrátou. "Hanko! Byla si přece moje nejlepší kamarádka, jak si mohla odejít! Proč? Proboha proč tak brzy. Vždyť..." další slova utonula v slzách. Do pokoje vešla dívka Janina věku.
"Jano je i to tak líto já..." promluvila Hana Berasová smutně. Jana se bleskurychle otočila. Vždyť to byla její nejlepší kamarádka!
"Hano jak to že žiješ?" vykřikla.Hanka na ní koukala a najednou jí to docvaklo.
"Jano učitelka nemluvila o mně."
"A o kom tedy mluvila?" řekla už vzpomatovaná dívka.
"Mluvila... o tvé sestře," Hanka nechtěla působit Janě bolest, ale stejně by to brzy zjistila. Tak tak svoji kamarádku chytla. Omdlela.
O týden později vyšla v dením tisku krátká zpráva:
Patnáctiletá Jana Siuriová spáchala sebevraždu na přechodu před svou školou, kde se před týdnem zabila její dvanáctiletá sestra Hana Siuriová. Dívce u nebylo pomoci. Na chodníku před školou zemřela Hana Berasová na mrtvici.
Zajímavá...A...Pěkná!.!.!.!...