close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Život je pes, ale my jsme jeho štěňata a proto žít je psina.
Jsi jako jizva na dlani, jež tleskat mi už nebrání.
Srdce srdci srdce dalo, srdce srdce milovalo a to srdce srdce prosí ať to srdce v srdci nosí.


Sestry

23. července 2009 v 18:34 | Nelička |  Povídky - dívčí
Nejkrásnější jsou příběhy vymyšlené se skutečnými city protože skutečné city naplní význam prázdných slov.
Nejdojemnější v příbězích jsou slzy, které skutečně tekly a byly vepsány na papír.
Nejjednoduší je napsat lež, ale jen pravda je krásná. Pravda naší fantazie.
A tak i já vám přináším svůj příběh plný vymyšleného děje, opravdových citů, nesplněných nadějí a obyčejných slz.Příběh o tom, že naděje se objeví až když ji ztratíme.Protože i když mě nepotkala taková tragédie, je můj život plný smíření se životem a pohřbeného zoufalství a bolesti.

Děti hopsají po silnici. Dvě sestřičky jedna o dva roky starší a přesto vypadají hnědovlásky jako dvojčata. Klára a Eliška. Drží se za ruku a smějí ve svém beztarostném dětství.
"Raz a dva! Raz a dva!" zpívají si do kroku. Najednou mladší Eliška nechtíc šlápne starší ségře na nohu.
"Au, ty hnusko víš jak to bolí!?"
"Promiň já nechtěla."
"No jasně tys mi jen tak náhodičkou šlápla na nohu!" ječí Klára.
"Já to fakt neudělala schválně," brání se malá Eliška.
"Ne vůbec nech mě na pokoji!" zaječí znovu Klára a uteče. Eliška zůstane stát na silnici a rozpláče se. Pláče a pláče. Nechtěla to udělat. Auto se vyřítí ze zatáčky a srazí malé dítě. Ani nestačí zatroubit.

*

Šestnáctiletá Eliška Deverová otevře oči. Nad hlavou má bílý strop nemocničního pokoje jako včera, před týdnem, před měsícem před rokem, před šesti lety. Smutně zůstane ležet v posteli. Doktor tvrdí, že možná bude moct domů. Možná. Vždyť sotva před dvěma týdny se konečně poprvé posadila na invalidní vozíček. Slzy už netečou. Jen sestra ji chybí. Nikdy za ní Klára nepřišla a přitom by ji tolik chtěla vidět. Svojí sestřičku. Tak moc jí chyběla. Ale ne Klára jen vzkázala pozdrav, poslala dárek o narozeninách či svátku. Zakázala si na Kláru myslet, ale dnes její stesk po sestře vyvrcholil a dívka začala křičet.
"Kláro, Kláro prosím přijď sem! Kláro! Kláro kde jsi?! Kláro prosím já tě potřebuju! Kláro! Kláro prosím moc prosím pojď ke mně!" Křičí Eliška jako malé dítě. Sestřička přibíhá s injekcí na uspání, ale Eliška potichu řekne, obličej zmáčený slzami: "Ne prosím. Já nechci spát. Prosím, řekněte rodičům, ať přijde Klára."
Sestřička se zastaví a podívá se na Elišku se soucitem v očích. Položí injekci na stolek a potichu se vytratí z pokoje. Dívka sama během pěti minut usne.

*

Elišku budí o tři hodiny později tedy v devět vrzot dveří.
"Můžeš jít dál," říká někomu sestřička. Do pokoje vejde 18tiletá dívka. I když se tolik let neviděli, poznají se. Sestřička zaklapne dveře a sestry zůstanou sami. Klára zůstane rozpačitě stát uprostřed místnosti. Nakonec si ale dodá odvahu a sedne si vedle sestry na postel.
"Eliš já..." začne Klára, ale nedopoví. Neví co říct. Pohled na bledou dívku, v bílé nemocnici, na černý invalidní vozíček jí mučí. Nese sebou to břemeno už šest let, šest let se mu vyhýbala, ale když slyšela o sestřině záchvatu, našla v sobě špetku cti a hlavně spoustu odvahy. Musela za svou setrou jít. Ale teď už si tak jistá nebyla.
"Kláro. Děkuju. Strašně si mi chyběla," řekne Eliška a opatrně se nadzvedne. Klára pochopí a sestru obejme. Slzy tečou z očí, slzy bolesti odloučení. V Eliščiných slzách odtéká stesk a v Klářiných je pochopení a láska k sestře, za kterou se tak moc bála jít.
Dlouho se sestry držely v objetí, než se konečně pustili A Eliška klesla zpět na postel. Kláře pořád pohled na ni lámal srdce. Pořád si myslela, že její sestra je i když nemohoucí, pořád stejně čilá jako dřív, ale Eliška vypadala, že to prostě vzdala.
"Eliš budu muset jít. Vrátím se o návštěvních hodinách. Sestřička jasně řekla, že jen chvilku. Promiň, že jsem za tebou celé ty roky nepřišla. Byla jsem hloupá. Bála jsem se, že mi to neodpustíš. Byla jsem hloupé, dvamnáctileté dítě. A pak už prostě..."
"Já to chápu Klarko, Já to chápu. Asi bych na tom byla stejně."
Klára se rozloučí a vyjde na chodbu. Dnes už chápe, že udělala chybu.

*

"Pane doktore?"
Doktor se otočí od prohlíženého rentgenu zpět k Elišce, která na vozíčku do kanceláře doktora Sewethra dojela.
"Ano slečno Deverová?"
"Pustíte mě odtud?" vyhrkne dívka. Už měsíc za ní Klára den co den chodila. Už měsíc jakoby se Eliška zpět probudila k životu. Dnešní prohlídka jí byla k této otázce výbornou příležitostí.
Doktor se zahledí zpět do rentgenu. Eliščin stav se výrazně zlepšil, ale jestli jí skutečně může pustit? Jak bude Eliška reagovat. Bude to pro její drobné tělíčko mnohem větší zátěž. Na druhou stranu Eliška zřejmě opravdu chtěla pryč a v nemocnici už nutně být nemusela. Doktor se naposledy zamyslí a nakonec Elišce odpoví kladně.

*

Klára tlačí invalidní vozíček a Eliška jen potichu sedí a bloudí myšlenkami. Lidi kolem je pozorují se směsicí pocitů. Soucit, odpor, lhostejnost, posměch... . Nezáleží jí na tom. Čekala to. Vždyť je na vozíčku. Ani by si toho moc nevšímala ani Klára, kdyby neprojížděli kolem školy.
"Hele vozejčkářka," řekne jedno z dětí co před školou hrajou fotbal.
"No jo. Ta je určitě tak blbá, že neumí ani chodit," řekne posměšně vysoká blondýnka. Elišku to naštve. Nejenže je uvězněná do konce života na vozíčku, ještě se jí tu budou posmívat nějací hloupí smrkáči.
"Pusť mě!" houkne na Kláru a rozjede se k dětem. Konkrétně přímo k blondýnce.
"Tak aby bylo jasno ty snobko, možná jsem na vozíčku, ale neposmívám se hendikepovanejm, jen pro to, že já něco můžu a oni ne. Jak by se ti líbilo v deseti přijít navždycky o nohy a šest let bejt upoutaná na lůžko pět z toho dokonce na hadičky? Já taky hrávala fotbal, tenis a přehazku, já taky ráda běhala, ale už nemůžu a ty by ses mi zrovna kvůli tomu posmívat nemusela protože kdybych mohla mít tvuj život skákala bych radostí. Protože bych zase měla nohy, nohy který můžu použít. Ale koukni na moje, já mam sice normální nohy, ale sem ráda když se dostanu sama na postel!" říká Eliška se vztekem a smutkem v hlase. Nastane horobové ticho. Klára si říká, kolik má její sestry odvahy, blondýnka si v hlavě skládá slova hnědovlasé dívky a ostatní děti přemítají, kdo vlastně je ona podivná vozíčkářka. Vtom jedno dítě do vozíčku kopne a to už i Klára soptí vztekem a vřítí se mezi děti. Klukovi vrazí facku a zastaví se až u své sestry. Ta se naposledy podívá na blondýnku a odjede z chumlu dětí pozorujících ji, blondýnku a Kláru. Elišce to nevadí. Je ráda, že to té hloupé holce vysvětlila. Mlčky spolu s Klára zajdou do domu v ulici těsně vedle školy. Domů.
Dětem skončí přestávka a tak se potichu vrátí do školní budovy.

*

Ten den odpoledne zazvoní v malém domku kde Eliška, Klára a jejich rodiče bydlí zvonek. Otevírá je paí Deverová. Za nimi stojí neznámá blondýnka které typuje tak jedenáct let.
"Potřebuješ něco?" zeptá se mile Eliščina a Klářina matka.
"Já totiž setkala jsem se s tou holkou na vozejčku a myslela jsem... totiž...," říká blondýnka nevědíc jak zformulovat větu. Eliška, která si ve vedlejší místnosti povídá s Klárou a otcem hovor zaslechne a vyjede do předsíně.
"To je v pořádku mami. Poď dál," přeruší rozhovor Eliška. Blondýnka jde potichu za Eliškou do pokoje obou sester.
"Sedni si," řekne Eliška a kývne k židli u psacího stolu . Blondýnka se posadí a neví jestli udělala dobře.
"Tak co potřebuješ?" ptá se úplně klidně, dokonce mile Eliška.
"Já... ty jsi Eliška Deverová?"
Elišku otázka překvapí. "Ano sem, ale odkud to víš?"
"Moje sesra říkala o holce z jejich třídy která..."
"Kdo je tvoje sestra?"
"Jana Kingová."
No jistě Jana. Ta mi s těmi věčně novými věcmi a blonďatými vlásky vždycky pěkně lezla na nervy.
"Proto si přišla. Aby ses ujistila že sem to já?"
"Ne já se chtěla omluvit za to co se stalo před školou."
"V pořádku. Jen už se do lidí jako já nikdy nenavážej."
Dítě přikývne a rozloučí se. Eliška se potm ještě dlouho dívá na prázdnou židli.

*

Tři roky Eliška bojovala, tři dlouhé roky denně cvičila, tři roky chodila na nejrůznější rehabilitace, ale marně. Nohy zpátky nezískala. Nakonec si přiznala porážku a našla si práci v místním časopise, kde měly bezbariérový přístup.
Byli to čtyři roky od jejího odchodu z nemocnice. Klára letěla na dovolenou z přítelem, ale letadlo kterým letěla zpátky spadlo do moře kus od pobřeží. Nikdo nepřežil. Polovina cestujících jepohřešována. Vláda má za to že se utopili v moři.
Když Eliška slyší tu zprávu ráno u snídaně málem spadne z vozíčku. Chce okamžitě do Itálie. Právě u jejího pobřeží letadlo spadlo. Ale jak se dostane napobřeží Itálie s touhle rachotinou? Nemá jinou možnost. Musí se postavit na nohy.
Eliška rychle odcouvá zpět do svého a Klářina pokoje. Nechce aby to co chce dělat viděli rodiče a tak zamkne. Zajede k posteli a přesedne si na ní. Potom se velice opatrně začne zvedat opírajíc se o stůl. První spadne na postel, ale ne nechce to vzdát. Znovu se opře o stůl a začne se zvedat. Nakonec stojí stále opřená o stůl na třesoucích se nohách. Teď už jen chodit. Věděla, že má šanci chodit, ale dokáže to? Pustila se stolu a málem zase spadla na postel. Přesto si ale udržela rovnováhu. Pomalu udělala první krok podél stolu a musela se ho chytit aby nespadla na zem. A druhý krok. Dokážu to!

*

Klára už to chtěla vzdát. Ruce i nohy ochrnovali bolestí od dlouhého plavání. Plavala už tak dlouho. Vtom kousek od ní přistál záchraný kruh. Chytla se ho. Zachránili ji.

*

Eliška velmi pomalu a opatrně vyšla z pokoje. Matka na ní zírala,ale neřekla nic. Eliška dokázala dojt až ke křesla a už si musela sednout.

*

Klára přežila jen díky štěstí a Eliška... ta sice chodila, ale už nikdy v životě neběžela. Přesto měla šťastný život spolu se svojí sestrou. Inu největší touha - znovu běžet - se Elišce nesplnila, ale našla ztracenou naději a obě poznaly, že štěstí se usměje jen na ty, kteří se nevzdají. Protože jinak by mohl mít štěstí každý lotr.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 AnCuzQa /twoje/ sbénQo AnCuzQa /twoje/ sbénQo | Web | 25. července 2009 v 17:42 | Reagovat

ahuj jak se máš? jůů super

2 školník nebo kakaryn školník nebo kakaryn | E-mail | Web | 13. února 2010 v 13:26 | Reagovat

Nádherný příběh! :-)

3 Grainne →SB← Grainne →SB← | Web | 1. července 2010 v 9:45 | Reagovat

Zajímavé :)) Kamarádce se to také moc líbí! 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama