Život je pes, ale my jsme jeho štěňata a proto žít je psina.
Jsi jako jizva na dlani, jež tleskat mi už nebrání.
Srdce srdci srdce dalo, srdce srdce milovalo a to srdce srdce prosí ať to srdce v srdci nosí.


Nejsi sama holka krucinál - 4. část - Dobrý konec?

24. června 2009 v 18:27 | Nelička |  Povídky - o přátelství
Tak další část po nevim jak dlouhé době. Část poslední. Tedy ne příběhů o Máje, ale Nejsi sama holka krucinál.

Rychlostí blesku sjíždím po žebříku a v mžiku stojím proti rozzuřenému strýci. Z očí mu šlehají blesky. D9váme se navzájem do očí, ale já nemám zájem s ním bojovat. Čekám až se Roby dostatečně vzdálí.
  • "Tak přece jsi tu ty zmije!"
  • "Nemusíš se se mnou rvát. Půjdu sama."
Působí zmateně, ale jen chvilku
  • "Tak pojď."
  • "Počkej ještě. Řekla jsem, že půjdu sama, ale na policii."
  • "Co kecáš, co bys tam dělala? Jdem ty zlá dcero!"
  • "Nejsem tvoje děcko a vyprošuju si abys mi tak říkal!"
A hned jak jsem to vyslovila, došlo mi, že jsem přestřelila. Naše rvačka je horší než co jsem kdy zažila. Tančíme v divokém tanci a já vím, že si hraju s ohněm. Tohle neskončí dobře. Naopak tohle skončí zle.
Choulím se na zemi ve spršce kopanců. Křičím. Křičím a vím, že je to k ničemu. Jestli se něco rychle nestane zhebnu tady na zemi. Z posledních sil se zvednu. Až v tu chvíli mi dojde, že mam nejspíš zlomenou ruku, ani nevím od kdy. Z nosu mi crčí krev a plivu krvavé sliny.
  • "Už dóóóóóóóóóóóóst! ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!"
křičím a k mému Á... se přídají všichni kromě Robina, který se připletl do rvačky a leží bezvládně na zemi. Ostatní házely po strýcovi z posedu větve. Poslední co si uvědomuju je křik a bušení ve spáncích. Zhroutím se na zem vedle Robyho.

Auto jede po silnici. Řídí ho táta a máma sedí na sedadle spolujezdce. Já jsem vzadu. Jedeme po polní cestě trošku do kopce. Na výlet. Je krásný den. A v tom uslyším rachot a z odbočky do lesa se vyřítí obrovský kamion. Jede přímo na nás. Táta i máma jednohlasně vykřiknou: "Uteč Marie!" a já odepnu pás a otevřu dvířka. Kutalím se zpět kudy jsme přijeli a nakonec mě něčí ruce zvednou.

Otevírám oči. Kolem mě jsou bílé zdi. Ležím na posteli, alespoň myslím. Pootočím hlavou. Vedle mě sedí úplně bledá Mary.
  • "Mary?"
  • "Májo. Jsem tady. Jak ti je?"
  • "Zle. Hodně zle. Co mam z rukou?"
  • "Málem ti jí zlomil, ale naštěstí to tvoje kosti vydržely. Zlomenej máš jen nos."
  • "A co Roby."
  • "Je v pořádku. Ale... Májo doktoři na tobě našli spousty starších jizev. Některé roky jiné jen pár dnů."
  • "Hm. A co s tím?"
  • "To máš..."
  • "...od strýcova mlácení."
dopovím za ní. Chce se mi spát. Zavřu oči a spím.

Jedu autem, které řídí sociální pracovnice. V nemocnici jsem ještě nějakou dobu zůstala ve víře, že pak půjdu do děcáku. Neskončilo to tak. Došla jsem, si "domů" pro věci a teprve potom se dozvěděla, že mě kdosi adoptoval. Nevěděla jsem kdo, ale doufala jsem, že bude lepší než-li teta a strýc.
To je zvláštní. Tohle je přece sídliště, můj bývalý domov. To mě adoptoval někdo tady? Přijíždíme k obyčejnému paneláku a jdeme do třetího patra. Sociální pracovnice zaklepe a otevře...Elie!
  • "Tak tady budeš ode dneška bydlet Marie."
Chci Elii obejmout, ale místo toho jen kývnu. Vejdu za Eli do bytu a s námi i sociální pracovnice. Sociálka odešla s Eliinými a dnes už i mými rodiči do kuchyně a mě Elie odvedla do našeho pokoje. Když vejdeme uvidím Eliinu zabydlenou půlku a za ní závěs. Projdeme za něj a tam je moje skoro prázdná půlka. Jen postel psací stůl a prázdné police. A taky okna.
  • "Můžeš si to tu klidně přesunout, jen ty police nech raději tam kde jsou."
řekne Elie a najednou mě obejme. a já jsem tak šťastná.

Červen poslední den školy - před školou

Zařídila jsem si pokoj, opožděně dodělala zkoušky na gympl kam chodí Roby, Ali a jdu tam já, Dan a Dany a začala nový život. Ve škole se ke mně přestaly chovat hnusně, ale přesto jsem zůstala opravdová kamarádka jen z Mary. A dnes, dnes se rozloučíme. Každá jinam po tom všem. Mary se stěhuje do Ruska.
  • "Mary já... nesnáším loučení."
  • "Já taky, ale obě jsme věděly už od chvíle kdy tě adoptovali, vlastně od chvíle kdy jsme se skamarádili, že se budeme muset navždycky rozejít."
  • "Sbohem Mary. Nejspíš si mi zachránila život. Kdyby si tehdy, když jsem se pod posedem rvala se strýcem nezavolala policii byla bych mrtvá."
Se slzami v očích se objímáme a obě víme, že to přesto není konec. Mám Maryin e-mail budeme si moct psát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 AnCu*z*Qa twoje sbénQo AnCu*z*Qa twoje sbénQo | Web | 25. června 2009 v 17:55 | Reagovat

jůů skvělý

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama