Život je pes, ale my jsme jeho štěňata a proto žít je psina.
Jsi jako jizva na dlani, jež tleskat mi už nebrání.
Srdce srdci srdce dalo, srdce srdce milovalo a to srdce srdce prosí ať to srdce v srdci nosí.


Nejsi sama holka krucinál 3. část - minulost

8. června 2009 v 18:44 | Nelička |  Povídky - o přátelství


A další část o životě Máji.

Otevírám oči. Ležim na lavičce v nějakym parku a nade mnou se sklání Mary, která se mě snaží vzbudit. Bolestí se mi samy zavírají oči, ale to co uslyším mě naprosto probere. Slyším tátu jak volá na někoho, že už jí vidí. Okamžitě mi dojde, kdo je ta JÍ. Bleskurychle se zvednu a běžím pryč táhnouc Mary za sebou. Obě udýchané dobíháme až na kraj města. A přesto běžíme dál. Běžíme přes louku až do lesa. Lesa, který mi připadá strašně moc povědomý, ale vůbc nevým proč. Přesto vedu Mary, přeskakujíc každý kořen, jak bych to tu opravdu znala. Dobíháme k posedu, který nejspíš není oficiální. Je hrubě stlučený z trámů a dolů visí provazový žebřík. První lezu já a hned za mnou Mary. Vylízáme na posed a okamžitě vytahujeme žebřík. Kouknu dolů. Táta posed mihne bez povšimnutí i když k němu jasně vedou naše stopy. Oddechnu si, ani si nevšímajíc prudké bolesti v zádech.
Neoddechli jsme si však na dlouho. Po necelé hodině se pod posedem objeví skupinka pěti dětí nejrůznějšího věku. Jeden skoro dospělý, blonďatý kluk, asi dvanáctiletá dívka, druhé dívce je něco málo přes přes patnáct a další kluk a dívka na první pohled dvojčata jsou asi v mém věku. Zastavují se pod posedem, zkoumají stopy a dívají se nahoru. Mi ale máme smůlu. Moc dobře vím, že s těmi zády pos stromě lézt nedokážu a Mary nemá zdání kde vůbec jsme.
  • "Hej kdo je tam?"
ozve se zdola dívčí hlas. Odhaduji že patří té nejstarší holce.
  • "Hele mi víme, že tam jste. Hoďte dolu ten žebřík a slezte, nejste první kdo si otomhle posedu myslel, že je to normální posed."
ozve se znovu hlas, tentokrát nejspíš ten nejstarší kluk. Mary se dívá na mě s otázkou, kterou obě moc dobře chápeme. Mlčky zavrtím hlavou. A tak Mary dolů volá.
  • "Mája je zraněná, už nemůže!"
Podle tichých hlasů dole mi dojde, že se radí co dál. Nakonec se znovu ozve nejstarší z dívek.
  • "Tak alespoň spusťte ten žebřík, ať můžeme nahoru."
Natáhnu tedy ruku a schazuji dolů žebřík. První se objeví nejstarší kluk, po něm dvaáctiletá dívka, potom dvojčata a nakonec nejstarší z holek. Dívají se na nás a mi zase na ně. Najednou nejstarší kluk ztuhne a přiblíží se ke mně tak, že slyším jeho dech.
  • "Pane na nebi."
řeknei. A potom mě obejme tak silně, že rány na zádech začnou znovu krvácet.
  • "Au. Co to děláš?"
  • "Majko!"
vydechne když mě pustí. To oslovení zní tak povědomně.
  • "Odkud víš, že se jmenuji Marie?"
zeptám se. Odtáhne se s ještě větším údivem v očích.
  • "Ty si na nic nepamatuješ?"
  • "Na co?"
Vypadá dost vyvedený z míry. To už jsou kolem i ostatní neznámí. Najednou se mi něco vybaví. Když mi bylo dvanáct, našla jsem v jedné krabici ve špajze s mými starými hračkami album. Hned první byla fotka, kterou si pamatuji do dnes. Byla jsem tam jako hodně malá s pěti dětmi. Vůbec jsem je nezpoznávala, ale zdály se mi povědomí. To album jsem schovala tak, že jsem rozpárala spodní část mikiny, strčila ho tam a zase jsem to zašila. Nikdy jsem si ho neprohlídla. Mikina. Podívám se na mikinu co mám na sobě. A v mžiku jí mám dole a párám spodní okraj. Vytahuju album trochu poškozené praním, ale celkem v pořádku. Otevřu ho na první stránce. Všichni mě pozorují. Podívám se na nejstaršího kluka na fotce a potom na nejstaršího ze skupiny. Robin vybaví se mi najednou jméno. Jsou to oni, ti z fotky a já ode všech znám jména. Nejstarší dívka je Alice, dvojčata Dan a Daniela a nejmladší holka je Elizabeth. Robinovi se říká Roby, Alici Ali a Elizabeth Elie. Dan je prostě Dan a jeho sestra Dany. A já Marie. Robym zvaná Majka, Ali Mydla a ostatními Mája či Marča. Ale odkud to všechno vím? Odkud je znám? Vyrostla jsem v centru města, ne na kraji ani v blízké vesnici jak je tedy můžu znát.
  • "Odkud se známe?"
  • "Sakryš Mydlo, vždyť si s náma chodila po lese, po loukách, polích i po sídlišti."
řekne Ali najednou.
  • "Ale já nejsem ze sídlišti. Vždycky jsem žila vedle parku a vedle nádraží, ne na sídlišti."
koukají na mě jako na cvoka.
  • "Marčo" začíná opatrně Dany "byla jsi s námi až do šesti, než tě po té tragédii odvezla teta."
  • "Jaké tragédii?"
  • "Ty vůbec nic nevíš?"
zamyslím se.
  • "Nepamatuji si prvních šest let, znám je jen z vyprávění mámy."
  • Dany už na mě opravdu kouká vyděšeně. "Májo, tvoje máma umřela."
  • "Co? Vždyť jí denně vidím doma."
  • "Majko, žiješ od šesti se svojí tetou a strýcem. Tahle fotka, je měsíc před tou tragédií. Vždyť se podívej dál. Tohle je album, který ti dělala máma a dávala ti tam všechny fotky, co jsi tam chtěla mít."
řekne najednou Roby. Poslechnu a začnu prohlížet album. Na druhé stránce je žena, která se mi podobá jako bychom byli dvojčata. Máma. A najednou se mi všechno vybavuje. Máma která připravuji v kuchyni oběd, táta který čte noviny, jak jsme šly krást s Robym, Danem, Dany, Ali a Elií jablka, jak mě poprvý píchla včela, strašná bouračka a kotě Samy, který jsem dostala k šestým narozeninám.
  • "Co se stalo se Samy?"
  • "Máme jí doma tvoje teta jí nechtěla."
řekne Dan.
  • "Už si vzpomínáš na všechno?"
ptá se Elie. Kývnu. A rozpláču se. Kdyby se to nestalo mohla jsem žít tady, s kamaráda a nikdy bych nežila s tetou kterou mě zavírá do sklepa a se strýcem co mě denně mlátí. Cítím obejmutí Mary, které jako by všechno došlo a snažila se mě utěšit. Seberu se a přestanu brečet. Dany tu není. Dřív než se stihnu rozhlídnout je zpět a nese přepravku na kočky. Přepravku s kočkou. Podá jí bráchovi a leze nahoru. Dan jí podá mně a já jí otevřu. Samy na mě skočí z přepravky. Moje kočička. Jediný pozůstatek domova. Obejmu Samy tak jako dřív a ta se ke mně přitulí. Jako dřív.
Robymu vypadne něco z kapse a s omluvným úsměvem sleze dolů, aby to sebral. Vtom zaslechnu pod posedem jeho výkřik. A tátův hlas.
  • "A hele kdopak to tu je? Ale jo seš to ty. Kde je moje dcera."
opatrně se podívám dolů. Táta drží Robyho za kotník a ten se válí po zemi.
  • "Jak to mám vědět?"
  • "Já ti dám jak to mám vědět! Vsadím se, že to víš! Tahals ji a další čtyři po celim okolí a najednou se neteř ztratí a najdu tebe."
  • "Zatraceně pusťte mě!"
vykřikne Roby a vzápětí dostane od mého strýce pěstí do břicha. Zachroptí a začne zvracet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama