Život je pes, ale my jsme jeho štěňata a proto žít je psina.
Jsi jako jizva na dlani, jež tleskat mi už nebrání.
Srdce srdci srdce dalo, srdce srdce milovalo a to srdce srdce prosí ať to srdce v srdci nosí.


Nejsi sama holka krucinál 2. část - kamarádky z lavičky

5. června 2009 v 19:31 | Nelička |  Povídky - o přátelství

Druhá část první povídky na pokračování. Příběhu o nešťastnym životě jedný čtrnáctiletý.

Budík drnčí. Zvednu se. Ještě je tma. Njn jako každej den ve čtyři ráno. Obleču se, udělam raní hygienu a rychlou úpravu a jdu dolu do kuchyně. Umeju nádobí, uklidim celej dům, prostřu stůl, připravim se do školy (tedy napíšu úkoly a zabalim co dneska potřebuju) a udělám snídani. A v tu ránu je tři čtvrtě na sedm a nahoře drnčí rodičovskej budík. V sedm už scházejí obamí rodičové dolů. Dnes jsem udělala topinky s marmeládou.
Po snídani při které jsem dostala vyhubováno znovu za to tričko a musela ho mámě dát na správku jsem vyrazila do školy. Přes park. Nejezdím s ostatními tramvají pokud vyloženě nemusím, stejně je to jen o pár minut rychlejší, pokud se tedy neloudáte. a já se loudám ráda. Konec konců normální chůzí je to do školy pěšky deset minut a je teprve čtvrt na osm. Stejně nakonec dojdu ke škole.

Po škole

Vycházím ven ze školy. Naštěstí dnes jen pitomí fórky. Snad to dneska doma přežiju ve zdraví. Ušklíbnu se. Vtom se na kraji parku ohlédnu. Mary stojí u zábradlí a pozoruje mě. Najednou cítím strašnou touhu znovu s ní mluvit. Nepatrně kývnu s otázkou v očích. Přikývne! Za chvíli už přichází k lavičce na které sedím.
  • "Májo! Tak co doma?"
zamyslím se co jí říct.
  • "To co vždycky když mi někdo něco poničí."
odpovím nakonec vyhýbavě. Nechci jí říkat jaký peklo mam doma.
  • "To znamená co? Musela ses hodinu učit? Dostalas domácí vězení? Muselas to zaplatit?"
  • "No to zrovna ne. Hele Mary fakt se o tom nechci bavit."
Mary na mě pohlédne takovym zvláštním pohledem.
  • "Co vlastně děláš ve svym volnym čase?"
  • "No já... čtu a kreslim."
a taky píšu do sešitu povídky, ale to jsem nikdy nikomu neřekla a taky neřeknu. Dívám se na Mary. Kouká na mě jako bych spadla z měsíce.
  • "To nikdy nejdeš třeba do Mekáče?"
  • "No vlastně ne."
  • "Proč ne?"
  • "No já... Hele Mary tohle jsou věci, který fakt nechci s nikym probírat."
posmutněle se na mě podívá.
  • "Májo, nechtěla by ses kamarádit?"
její otázka mě zaskočí, ale ne na tolik abych neodpověděla.
  • "Tak jo."
podívám se na hodinky.
  • "Už musím jít."
zvedám se z lavičky když Mary promluví.
  • "Tak ahoj Májo."
Doma

Vcházím do domu. Táta už tam na mě čeká. Rudý vzteky. Surově ze mě strhává batoh a cítím s ním i trhání látky.
  • "Co si vo sobě vůbec myslíš ty rozmazlejnej fakane. Ale počkej tohle schytáš!"
řve. Na zádech ucíím jeho pásek. A znovu, znovu, znovu a znovu. Ječím bolestí, ale matka mi zacpe pusu hadrem. Vyplivuju ho, popadám mikinu a utíkám. Běžím ulicemi a až daleko si obleču mikinu. Rozhlížím se kde to jsem. Nepoznávám to tu. Mary. Mary je ke mně zády, ale i tak jí poznám.
  • "Mary! Mary!"
otáčí se.
  • "Májo!"
Běžím k ní. Záda velmi bolestivě píchají a mikina na zádech prosakuje krví. Zakopávám a padám na zem A užnic nevidím. Omdlívám bolestí. Poslední co slyším je Mary jak křičí.
  • "Pane bože Májo!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama