
První povídka a zároveň první povídka na pokračování. Už název může znít trošku zvláštně, ale což. No klidně se pusťte do čtení.
Jdu po chodníku do školy. Do tý školy co tak nesnášim. Do tý školy. Jdu pomalu stejně mám spoustu času. Je otázka kde je to horší. Jestli doma nebo ve škole. Doma, kde mě táta zmlátí za každou hloupost a máma potom zamkne do sklepa, nebo škola, kde se mi všichni posmívají kvůli oblečení ze sekáčů.
Smutně si povzdechnu. Blížím se ke škole. Už do ní vcházím. Všichni ve skříňkách si povídají a smějí se. Jenom já ne. Všichni jdeme nahoru a všichni jdou ve skupinkách. Jenom já ne. Vcházíme do třídy. Vytáhnu si věci na hodinu a knížku. Psí zima. Někdy mi ten název připomíná vlastní život. Krutý, smutný, vyjící po pomoci. Otevřu knížku na straně 134 a začtu se do části o Lotě, Torge, Klugem a Urianovi. Za chvilku jsem se potichu rozesmála. Měla jsem tuhle knížku ráda. Četla jsem jí už po čtvrté. Tedy né za sebou, ale v životě.
Po škole
Právě vycházím ze školy. Skoro brečím. A už to dlouho nevydržím. Daniela s Monikou se mi zase posmívaly a roztrhly mi tričko. Doma mě táta přizabije a ve slepě budu zas do desetí, než mě pošlou spát. Půjdu přes park. Chodím tamtudy vždycky. Může se vklidu vyplakat, nikdo ze školy tam nechodí. Vcházím do parku. Po chvilce usednu na lavičku na kterou není ze školy vidět. A po tvářích se mi roztečou slzy. Složím hlavu do dlaní. Vtom se zarazím. Zaslechnu šustot listí. Ohlédnu se zpátky po cestě. Mary jak říkáme druhé Marii (ta první jsem já) ve třídě rychle zaleze za strom. To snad není pravda.
- "To si snad děláš legraci Mary. Copak ani tady nemůžu mít chvilku klid?"
rozkřiknu se z lavičky. Mary smutně vyleze z poza stromu a poníženě skloní hlavu ke špičkám tenisek.
- "Promiň Májo" (tak se říká mně) "jen jsem chtěla vědět proč chodíš do parku."
Chci se na ni znovu rozkřičet, ale na zaváhám. Mary je jediná ze třídy, která mě nikdy nešikanovala ani nepomlouvala. Dokonce mi jako jediná pučovala sešity na opsání, když jsem chyběla (což je většinou protože jsem zbitá tak hrozně, že mě nemůžou pustit ven). A tak se jen potichu zeptám.
- "Potřebuješ ještě něco?"
- "Totiž... chci se ti omluvit za holky."
- "Ty za to přece nemůžeš."
- "Ale jo. To já řekla, že máš nový tílko a... kdybych to neřekla."
její hlas zní smutně. Povzdechnu si a při pohledu na ni se rozesměji. Překvapeně se na mě podívá. Nakonec řeknu:
- "Nestuj tam jak zmoklá slepice, vždyť si tolik neřekla."
- "Proč si brečela? Pochybuju že kvůli tomu tílku to ti přece holky uděla li tolikrát."
Smutně si povzdechnu. Hodně, hodně smutně.
- "Na to se raději neptej."
- "Ptám. Proč Májo? Proč jsi jediná kdo místo oslavy chodí o vysvědčení domů - jediná co není oměněna. Máš přece dobré známky."
- "Neptej se sakra! Do toho ti nic není! Nikdy bys to nepochopila."
rozkřiknu se znovu popadnu tašku a v mžiku jsem pryč. Teprve venku z parku zpomalím, ale pořád jdu rychle. Za chvíli jsem u našeho domku. Vcházím dovnitř.
- "Kdes byla tak dlouho?! A vůbec co to máš s tričkem? Bylo nový! No tohle schytáš ty neposlušná hlupačko!"
rozkřikne se okamžitě otec smutně sundám tašku z ramen postavím do koutku, tm kde je vždycky. Za chvíli je po všem, uklidňuji se. Táta mi vrazí facku tak že zavrávorám a další mě srazí na zem. Vzápětí cítím kopenec do břicha zleva. Jakmile se instinktivně svinu, kopne mě do zad. Potom mě silnýma rukama za ramena zvedá a hlavou mi praští o stěnu. To už přichází máma. Napůl v bezvědomí cítím jak mě táhne za nohu do sklepa. Slyším otevírání dveří. Máma mě tam vtáhne za nohu, nechá mě tam, zamkne a za chvilku zhasne světlo. Konečně upadnu do bezesného spánku.
Otevřu oči. Bolí mě hlava a taky břicho a záda. Jediným nacvičeným pohybem otevřu takové zvláštní víčko na mých svítících hodinkách. Poslala mi je babička k minulým vánocům. U nás se to odbývá rychle. Objevím prostě ve svym pokoji dárek od mámy, od táty, od babičky a od druhý babičky. A taky od obou dědečků. A jediný co jinak dostávám je 10 Kč tejdeního kapesnýho, něco málo oblečení a jídlo. Moje narozeniny ani svátek se nikdy neslavily. Já sama je slavim jen tak že sfouknu na narozeniny tu nejlevnější svíčku a něco si přeju a na svátek dostanu od třídní čokoládu. Jinak nic.
Je za pět minut deset. Za chvilku se rozsvítí světlo, cvakne zámek a ve dveřích se objeví mámina siuleta.
- "Padej okamžitě do pokoje."
Nepřemýšlím o tom a prostě poslechnu. Vděčně potom ulehám na svou postel. Mám jí sice tvrdou, ale s podlahou ve sklepě se to nedá srovnávat.