Život je pes, ale my jsme jeho štěňata a proto žít je psina.
Jsi jako jizva na dlani, jež tleskat mi už nebrání.
Srdce srdci srdce dalo, srdce srdce milovalo a to srdce srdce prosí ať to srdce v srdci nosí.


Usměj se - 1. část - Vločka

17. července 2010 v 11:26 | Nelička |  Povídky - divocí, zvláštní, nespoutaní
Ležím na trávě v parku a dívám se na nebe, po kterém krouží ptáci. Jako bych ani necítila obrovskou modřinu na cikánském rameni, krev vytékající z nosu.
Po cestičce se blíží hlasy tak známé, že si jich nemůžu nevšimnout. Rychlé zvednutí, ale nic víc. Neuteču. Nikdy neutíkám.
Dan, Honza a Petr. Všimli si mě a s úšklebkem na rtech ke mně jdou. Prosím, ať to skončí jen u slov. Nechci přijít o zuby. Park je konec konců prázdný a kluci jsou silnější navíc tři.
"Hele, cikánečka," Dan se směje zlým smíchem sadisty.
Petr ke mně přikročí "Trošku ti to teče Sabinko," taky se chechtá a gestem, které ze začátku vypadalo jako facka, mi stírá z obličeje krev. Necukám sebou. Hloupá chyba.
"Nějaká odvážná dneska, co?" začíná znovu Dan s úšklebkem "Možná bychom tebou měli trošku otřást," S těmi slovy mi vrazí pěst do břicha.
Lámu jsem se v pase. Vnitřnosti řadící se v krku nepříjemně tlačí. Vím, že zvracení nic nezastaví. Nevadí mi to. Můj obličej se skřiví do zvláštní grimasy, která snad měla být úsměvem, těsně předtím, než dnešní oběd skončí na Danových keckách.
"Ty čubko!" řve a snaží se shodit mě do trávy. Podaří se mu to až s pomocí Honzy. Obkročmo mi sedí na břiše, zatímco Petr drží moje ruce kdesi za mou hlavou a Honza se mi válí na nohou.
Skoro nemůžu dýchat. Přesto ze mě sípavě vyjde: "To jste hrdinové. Tři kluci na jednu..."
Dostanu takovou facku, že se mi tmí před očima. Jazykem přejedu zuby a oddechnu si. Vzápětí však plivlu krev, protože při další ráně se kousnu do jazyka.
Dan něco říká, ale já už ho neslyším. Dopadají na mě další a další rány. Myslím na hvězdy a snažím se nevnímat tělo, které se v tu chvíli spíše podobá boxovacímu pytli.

"Padáme. Jde sem nějaká babka se psem!" Honza se mi zvedá ze zdřevěnělých nohou vzápětí následován Petrem. Dan mi dá poslední ránu a utíká taky. Ví, že mi nemusí znovu opakovat: "Nesmíš ani ceknout!" Sama to vím. Ne že bych se to bála říct, ale za prvé nemám komu a zadruhé by to bylo zbabělé.
Rychle odkutálím do keřů a doufám, že se k mě nepřižene ten babiččin pudlík. Mám štěstí.
Už pudu domů, je poslední myšlenka, která mě napadne než vyjdu z parku.

Celá od krve a samá modřina jdu zastrčenou uličkou se skloněnou hlavou, když do mě někdo vrazí. Zvednu oči. Stojí přede mnou docela hezký kluk. Ne krásný. Jen prostě hezký. Světle hnědé vlasy, souměrný obličej, vysoká, štíhlá postava.
"Co to... proboha cos dělala?!" vypadá stejně zmateně jako já a teď už taky vyděšeně,
To víš, že jo zrovna tobě to řeknu, pomyslím si. "Co by? Upadla."
"Nejsem naivní," dívá se na mě skepticky "myslíš že když potkam holku zmlácenou tak, že by se za to nemusela stydět ani Seléné, budu jí věřit takovou blbost? Navíc když je to cikánka?"
"Máš něco proti cikánům?" zní to naštvaněji než to myslím. Otázku, kdo je Seléné spolknu. Nechci vypadat jako naprostý idiot.
Zarazí se. Potom zavrtí hlavou. "Ne, ale spousta lidí má. Co se ti stalo?"
"Nic," když vidím jeho pohled zarazím se "nechci... nechci o tom mluvit," má odpověď je nejistá a sama jí nevěřím. Chci, ale... nemůžu. Tohle je otázka cti.
Krčí rameny "Spěcháš?"
Vrtím hlavou.
"A nechceš se mnou skočit na chvilku do stáje?"
"Tak... tak jo."
Jdeme hezky dlouho mlčky, když se kluk znovu ozve "Jak se vlastně jmenuješ?"
"Sabina. A...," skočí mi do řeči. Ani mi to nevadí.
"Matyáš."
"Matyáši, proč mě vlastně sebou bereš? Vždyť mě ani neznáš."
Pokrčí rameny "Víš tvrdí se že s týraných dětí vyrostou tyrani, ale já tomu nevěřím. Když někomu osud ublíží, tak ví jaký to je a neubližuje dalším, naopak. A ty krom toho nevypadáš zle."
Dojdeme ke stáji. Zarazím se, ale Matyáš mě popadne za ruku a vede mě dovnitř - přes dvůr až do stáje. Chvíli mi trvá, než si zvyknu a šero. Ve stáji je zhruba patnáct koní. Je tu klid a působí to tu tak otevřeně, že si nemůžu pomoci a s obdivem v očích, pomalu procházím mezí koˇmi, kteří jsou od sebe oddělení a každý stojí v čemsi, o čem mi Matyáš řekne, že je to box. Všchni ti koníci jsou nádherní, ale k jednomu mě to hrozně táhne. Pomalu přistoupím k jeho boxu.
"Je nádherný" vydechnu. "Jak se jmenuje?"
Matyáš vykoukne ze dveří s velkým nápisem SEDLOVNA. " Tahle? Vločka. Moc k ní nechoď je hroznej janek, Proti Matyldě se vzepjala a kdyby neuhla, tak jí pořádně kopla. Je tu už půl roku. Hlavas jí sem vzal, protože byla týraná a utratili by jí, ale na školní ježdění se nehodí. Ještě se neví co s ní bude, zatím si pořádnezvykla na to, že je kolem ní tolik lidí, kteří jí nic nedělají."
Chvilku seještě hrabe v sedlovně, než vyleze. Neohlížím se po něm, stále pozoruji sněhobílou vločku.
"Musím na hodinu. Klidně tu zůstaň, ale nelez do boxů, nekoukej se koním do očí, je to výzva k boji a když sklopí uši dozadu, jdi od něj pryč. Jo a kdyby se někdo ptal, jsi tu se mnou," s těmi slovy zmizí. Stále stojím před Vlččiným boxem. Popojde k mně o pár kroků. Vím že nesmím a přece to udělám.Pomalu zvednu západku, odsunu na škvíru dveře a vstoupím do boxu.
 

Zlaté paprsky

24. června 2010 v 15:13 | Nelička |  Povídky - O lásce
Stará povídka napsaná o loňském listopadu. Původně končila větou "Pomalu se zvedl a tiše odešel.", ale o vánocích jsem si řekla, že jsem tím úplně zničila pointu a ještě kousek dopsala.

            Byla doba, kdy stromy už oblékají pestrobarevné kabátky, ale slunce stále hřeje, doba kdy si všechno začíná stlát postel, aby přečkalo zimu. Babí léto. Po zemi pobíhali drobní živočichové, v prvním spadaném listí šramotili brouci, rychle uhýbající podrážkám bot dvou procházejících lidí.

Pavel Cmíral - Jednou jsem odešla

12. června 2010 v 11:12 | Nelička |  Pavel Cmíral
smajlík 4
Jednou jsem odešla,
v horečce někam daleko,
maminka stála nad řekou,
ve které jsem se topila.
Táta měl uch upíra,
k smíchu byl,
ale to až teď.
Srdce jsem tloukla o svou zeď,
kterou mi pořád někdo stavěl,
horečka horká spala v hlavě
a potom vstala,
umyla se
a šla svou cestou.

(přepsáno z knížky Pavla Cmírala: Milujem se čím dál víc)
 


Život není pohádka - 6. část - Mariana

11. června 2010 v 20:07 | Nelička |  Povídky - divocí, zvláštní, nespoutaní
smajlík 4
Nica
Ječím, pláču a je mi to jedno. Vzpomínky honící se hlavou jsou stále surovější a bolestivější. Nechci na to myslet, ale nedokážuto zastavit. Nemoci jít ven, znovu ztrátit vlastní svobodu, zase zavřená v malém pokoji, hlídaná a za neposlušnost trestaná, vězeň a ne člověk, tak jako kdysi... Tolik mi to připomíná minulost. 

Markéta dobíhá k ředitelčině pokoji a zaklepe. Nečeká na pozvání, rovnou vpadne dovnitř, ředitelka už je stejně vzhůru a obléká si župan. Neptá se, rovnou vezme dívku z Markétiných rukou a položí ji na vlastní postel.
"Co s ní budeme dělat?" Markétu to zřejmě celé velmi vyděsilo.
"Nemůžeme dělat nic, jen ji hlídat. Minule se pokusila skočit z okna a to ani zdaleka takhle neječela."
"O tom jsem ani neslyšela."
"Jak byste mohla? Jste tu necelý půl rok a tohle se stalo o vánocích, když ji Robert s Jakubem zmlátili. Od té doby si všichni dávají pozor, aby neviděla, nebo se jí nestalo nic násilného, bojíme se, že by to udělala znova. Budeme z ní muset vytáhnout, co se jí vlastně stalo."
"Nemohlo se jí o tom třeba zdát?"
Ředitelka zavrtí hlavou "Nica nemívá záchvaty bezdůvodně, vždy jí něco její minulost připomene, ale obvykle začne záchvat ve chvíli, kdy si vybaví v následku na něco vzpomínky. Nechápu co se jí stalo v prázdném pokoji."

Záchvat ustatne až k ránu. Nica se pomalu uklidní a setře si z tváří slzy. I tak vypadá nešťastně, ale zdá se, že už vnímá.
"Nico? Nico, jsi vzhůru?"ředitelka mluví tiše a soucitně. Jsou spolu v jejím pokoji sami, Markétu už dávno poslala ředitelka pryč.
Nica se zadívá do ředitelčiých modrých očí "Jsem paní ředitelko, jen je mi slabo."
"Co se ti stalo, holčičko? Vím že ti to připomíná tvou matku, ale musím vědět, co ti ji přípomnělo. Snaž se myslet jen na to."
"Ztráta svobody," Nica kupodivu mluví klidně a vyrovnaně "Zase jsem byla někde zamčená, sama a věděla, že zítra mě nečeká nic hezkého, věděla jsem přesně, co bude zítra. Posměch, škola a trest a potom už jen zamčený pokoj a vyčerpaný spánek. A další den bude stejný, jeden jako druhý, bez špetky radosti, bez kohokoliv kdo by mě měl rád, čehokoliv, co bych mohla mít ráda já."
"Asi bylo chybou, dát ti takový trest Nico, ale uvědom si, že u tebe je jen velmi málo možností. Respektuji, že nemůžu, vtvém případě, používat většinu trestů, jako u normálních dětí, ale co mám tedy dělat, když nemůžu použít ani domácí vězení. Co považuješ, za přiměřený trest?"
Dívka sklopila hlavu. Věděla, že jsou s ní problémy a že jich je dost, ale jen za desetinnu, sama mohla. Byla nešťastná a ranní vycházky byli jediným rozptýlením, které měla. Jistě, četla si, malovala, běhala s ostatními venku, ale šťastná byla na svobodě.
"Tak co děvče?"
"Já nevím, ale prosím ,nezavírejte mě, ani nedržte pod dohledem, neberte mi alespoň ty vycházky, co jsou povoleny odpoledne, když už jste mi vzala ty ranní paní ředitelko, nedokážu být věčně sama."
"Nemyslím, že mezi dětmi, které se ti smějí, ti bude líp, ale budiž. Od teď máš stejný program jako ostatní, alekaždý den se budeš učit o hodinu déle než ostatní a tím myslím opravdu učit. Na konci tě vždy vyzkouším, ze všech předmětů, co máte další den. Spát můžeš opět v dívčím pokoji, jen nepočítej, že by ti byli dál trpěny nepovolené vychzky. A začni si dávat pozor Nico, do ničeho se nezapleť. Nebudu ti zmenšovat tresty věčně."

Mirka
"Toto jsou vaše spolužačky, Miroslava Baberová a Kateřina Walkerová. Zameškali sice začátek roku, ale věřím, že vás brzo dohoní. Kačko.."
"Ehm, říká se mi Káča paní učitelko."
"Tak tedy Káčo, sedni si támhle vedle Lindy a ty Mirko, si sedni vedle Mariany."
Profesorka Jinanová učí Matiku a Češtinu, což je poměrně zvláštní kombinace a navíc je naše třídní, takže ji máme i na občanku. Je to celkem sympatická mladá žena. Klesnu na židli vedle tmavovlasé dívky, o teré mi vyprávěla Káča. Vypadá opuštěně a smutně a tak se na ni usměju. Ostýchavě mi úsměv oplatí. Na víc není čas, neboť učitelka začne vysvětlovat látku. Zjistím ,že se teprve opakuje učivo ze základky, takže ve skutečnosti jsem moc nezameškala.

Život není pohádka - 5. část - Záchvat

30. května 2010 v 17:13 | Nelička |  Povídky - divocí, zvláštní, nespoutaní
smajlík 4

Mirka
Sedím na Martinově posteli a dusím v sobě slzy. Můj mladší bráška působí tak opuštěně a strhaně. Přesto se usmívá. Chytnu ho za ruku a s přemáháním se usměje taky, on nesmí ani tušit jak jsem nešťastná a smutná.
Jsem tam už dlouho a vím že pro mě každou chvilku může přijít babička. Za tu dobu co tu sedím, jsem Martinovy odvyprávěla všechny pohádky co znám i když tvrdí, že už je na pohádky přece velký.
Už je to tady. Babička otvírá dveře a naznačuje mi, že už mám jít.
"Já zase přijdu Martine. Slibuju," dodm když uvidím v jeho očích smutek "spi."
Motám se za babičkou chodbou a vcházím do pokoje, kde mě přivítá Káčin upřímný soucitný a ustaraný úsměv.
"Tak co? Jak mu je?" Ptá se sotva si lehnu. Linda už naštěstí spí.
Pokrčím rameny "Má šanci se z toho dostat. ale moc nevěřím, že z toho vyleze bez následků. Promiň Káčo, nemám náladu si teď povídat, už půjdu spát."
S pochopením kývne, popřeje mi dobrou noc a sama taky usne.

Nica
Posměch. Možná mi vadí ještě víc než můj trest a ten je víc než tvrdý. Měsíc nemám jiný program než škola, pod dohledem práce typu vytírání podlahy a spánek. A ostatní si budou venku užívat a smát se té hloupé holce, co se nechala chytit. Smutně koukám do  stropu a vzpomínám na snědou dívku s havraními vlasy, na kytaru a až dětsky naivní a přece nádhernou píseň. Chci ji zase vidět, ale nejspíš už ji v životě nepotkám. MOje raní vycházkymi byli zatrženy tím, že mě na noc zamykají do malého pokojíčku v nejvyšším patře. Smutně stočím svůj pohled do tmy za oknem. Řemen dopadající na kolena, pláč slzy a křik. POtřesu hlavou, ale vzpomínky zahnad nedokážu. Ostrý nůž, po kterém mám do dnes na nohou jizvy, zvuk skla lahví od alkoholu, tříštících se mi o záda, široký kovaný pásek,vzpomínky se vynořují jedna za druhou a já se přestanu ovládat.

Dětským domovem se rozléhá zoufalý, vyděšený křik. Na chviličku ustana a potom je tu znovu ještě silnější a nešťastnější. Mladá vychovatelka Markéta Kolářová utíká za zvukem, do nejvyššíhl patra a odemykám dveře. Jedenáctileté děvčátko se zmítá na posteli a pláče. Markéta se nad ním skloní.. a pochopí. Ředitelka se zmiňovala, že Nica mívá histerické záchvaty, které si odnesla z doby, kdy jí její atka týrala. A tenhle byl hodně silný.
Vychovatelka bere dívku do náruče a klopýtá s ní k ředitelčině pokoji.

O dva týdny později

→Nica bude teď chvíli probíhat od va týdny dřív než Mirka, ale brzy se to srovná. Mirčin a
Martinův děj,  je nyní o dva týdny před Ničiným

Mirka
"Á devět. Á deset. A klobouk a hůl. A chleba a sůl. A arizóna, pěší zóna. Dopředu, dozadu pejsku k noze," a výbuch smíchu. Jdu s Káčou poprvé na nový gympl a starou dětskou krokovací písničkou zaháníme nervozitu. Blížíme se k poměrně malé, ale moc hezké budově čtyřletého matematického gymnázia.
Na dvoře není k hnutí. Káča mává na dva lidi, holku a kluka, kteří si povídají pod velikou lípou a vleče mě k nim.
"Jé, ahoj Káčo, tak už jsi v pohodě?" rozevlátá hnědovláska se směje nejen na káču, ale i na všechny kolem.
"Ahoj Julčo, čus Matěji. Tohle je Mirka. Mirko tohle je Julča s Matějem."
Vysoký kluk, který dosud seděl v trávě se zvedne a kývne na mě. Vzápětí mě praští do ramene tak, že klopítnu a skončím mu v náruči.
"Matěji to to musíš dělat úplně každému?" Káčin hlas zní rozlobeně... a já se rozesměju a zcela nečekaně do Matěje strčím, takže skončíe oba v trávě. První se na mě dívá překvapeně, ale když se chci zvednout, shodí mě zpátky do trávy, na břicho, obkročmo si na mě sedne a přiklekne mi ruce.
"Vzdáváš se?"
"Ani náhodou."
Zazmítám se a podaří se mi vyprostit ruce a praštit ho od stehna. Směje se a chytne moje ruce za zápěstí svými. Vzápětí mi je prudce a bolestivě natáhne někam nad hlavu.
"Vzdej se!"
"Ne!" ale ani další házení sebou mi není nic platné. Poslední trik. Uvolním podřízeně tělo. Funguje to! Matěj uvolní sevření a začne se zvedat. Jednoduše se přetočím... a je na zádech. Vyskočím a uteču se smíchem z jeho dosahu. Julča a Káča na nás zírají jako na blázny.
"Ehm, možná bychom měly jít dovnitř, je za dvě minuty osm," Julča už to říká v běhu k velké budově a já jsme moc zvědavá, jaký bude dnešek.

Nový design - láska

24. dubna 2010 v 22:32 | Nelička |  Blog - Novinky
56645465
Tak nový design na již zmíněné téma je na světě. Nevím jak vám, ale mně se líbí a kecejte do toho jak chcete já ho neměnim i kdyby jste se na hlavu stavěli XD. Změnim ho, až se mi bude chtít.
Cca hodinová práce i s vymýšlkením a hledáním vhodného  obrázku.

Alea iacta est

24. dubna 2010 v 21:45 | Nelička |  Povídky - divocí, zvláštní, nespoutaní
smajlík 4
Míval jsem sestru. Jednoduše řečeno, byla zvláštní. Jmenovala se Andrea, ale všichni jí říkali "ta praštěná". Přiznávám já taky.
Byli jsme dvojčata, podobově skoro stejní, ale povahou každý jiný. Já byl trojkař - dvojkař takový ten kluk, kterých je na každé ulici tucet. Andrea byla hodně přemýšlivá a poetická. Milovala básničky. ráda zpívala a měla ráda přírodu a zvířata.
Byl jsem tehdy blbec a to si ještě hodně naddržuju. Bylo to v devítce a já ji s ostatními spolužáky... nedá se to říct jinak. Šikanoval. V zimě jsme ji shazovali do sněhu, posmívali se jí, braliu ji věci a sváděli na ní svoje průšvihy. Všichni na to skákali, protože, Andrea byla hodně problematická. Mívala na vysvědčení čtyřky skoro ze všeho, nedávala pozor a neposlouchala.
Možná, kdybych tehdy zasáhnul...

Byla zima jen praštělo a mi Andreu zase shodili do špinavého sněhu před školou. Zvedla se, oklepala a pokračovala směrem ke dveřím do velké šedé budovy. Jako by nás ani nevnímala.
Andrea seděla na každé hodině sama až v zadní lavici. O přestávkách si čítávala básničky, či cosi psala do umolousaného sešitu, který tahala všude s sebou a o hodinách koukala z okna. Dnes ne. Její věci byli na místě, kde měla na dějepis sedět, ale Andrea sama tam nebyla. Myslel jsem, že šla na záchod, ale ani se zvoněním se neobjevila.
Nevěděljsem co se děje a raději to po hodině nahlásil. Hledali ji po celé škole, alenikde ji nenašli. Otevřeli náhradním klíčem skříňku, ale boty, kabát i svetr byli uvnitř. Andrea přezůvky nenosila, takže přece musela být někde ve škole.
Nikdo z nás si nepřipustil, že by mohla odejít v ponožkách. Za zas tak šílenou jsme ji nepovažovali.
Večer už po mé sestře pátrala i policie. Když jsem večer usínal třásl jsem se po celém těle. I když jsem si to nepřipouštěl, teď mi docházelo, jak strašně ji mám rád.
Další den jsem šel poprvé v životě za školu. Hledal jsme Andreu a ani po vyučování se nevrátil domů.
A večer jsem ji našel. Už byla tma. Ležela na zasněžené louce, za městem, úplně modrá mrazem.
"Andreo!" uznávám, že to nebyl inteligentní výkřik, ale v tu chvíli mě nic lepšího nenapadlo. Klekl jsem si vedle ní a začal odhrabávat sníh. Byla úplně zavátá. Nechápal jsem jak mohla tak dlouho přežít jen v tričku, džínech a ponožkách.
Konečně jsem i vyhrabal a pokusil se ji zvednout, ale neunesl ji, Po tvářích mi stékali slzy bezmoci.
V tom mě něco napadlo a začal jsme se svlékat z kalhot, budnky, svetru, trička i bot "Zavolám pomoc, obleč si to."
"Ne. Obleč se. Já už stejně umírám a umřu ať budeš dělat co chceš. Nestihl bys to," její řeč přerušil záchvat dusivého kašle "Alea iacta est bratatříčku. Kostky jsou vrženy. Vybral sis svůj způsob života a já umžu pro ten svůj. Postarej se o Karolínu, ona...," nedořekla. Přestala dýchat a zavřela oči.
"Kdo je Karolína? Andreo! Andreo!" křičel jsem a objímal mrtvé tělo své sestry. Brečel jsem i ve chvíli kdy mě našli.

Karolína se narodila o dva roky později. Dodnes nechápu, jak moje sestra věděla, že se vůbec narodí. Nokomu jsem neřekl co mi tehdy řekla moje sestra a o jméně jsem taky nerozhodoval. Dnes je jí tolik jako tehdy mně, ale dodnes neví, že Andrea vůbec existovala. Je jí hodně podobná. Jen v jedné věci je jiná. Její odlišnost jí neodtrhuje od okolního světa, jen má prostě jiné zájmy. Možná je to pro ní lepší, ale kdybychom tehdy respektovali Andrein styl života, mhla ještě žít. Možná zemřela, protože se jí to zdálo nesmyslné, a možná měla v mnoha věcech pravdu, šikana nesmysl je. Možná...  

Odjíždím

5. března 2010 v 18:26 | Nelička |  Blog - Novinky
Už z titulku asi každý pochopí o co jde, ale nejde o nějakou dlouhou dobu. Odjíždím na hory zítra brzy ráno a vrátím se k večeru v sobotu třináctého.
Nevím jestli tu teď ten týden něco bude, já těžko něco přidám, za Digi mluvit nemůžu. Nic jsem nepředpřipravila a asi ani už nic nestihnu.
No to je asi k organizaci vše. Doufám, že jsi ten týden užijete stejně jako já.

Mít sourozence je debolní, zvlášť když ten sourozenec debil je

4. března 2010 v 20:47 | Nelička |  Povídky - ze života
Kdo četl článek Jednu jí namouduši vrazím, tak už ví o mé hádce s mou sestrou, která má IQ menší než židle na které sedím. Dostala jsem k tomuto článku tři komentáře a to tyto:

1 katQa*katQa* | Web | Dnes v 10:21 | Reagovat
Ježiš.....ty si táááák strašně ukecaná, to je hrozný...Ani a že máš lepší prázdniny, než-li já..JOOOO to teda máš...a že sedím celý den u počítače...řeknu ti to takhle...nic o mně nevíš...Ale jinak...včera byl jeden z nejhorších dnů, jaké jsem kdy zažila, ale to ty prostě nemůžeš vědět...no to maš jedno..papa
2 katQa*katQa* | Web | Dnes v 14:30 | Reagovat
A jako....ehm...musim říct, že si opravdu HODNĚ přecitlivělá, já včera brečela hodinu, ale musím tě ujistit, že ne kvůli debilnímu náramku...Víš, měla by si se naučit, trošku ovládat, protože jestli tě rozbrečelo tohle....tak...já už jsem měla být po včerejšu asi mrtvá...
3 katQa*katQa* | Web | Dnes v 14:33 | Reagovat
JO a laskavě nesváděj svoje chyby na mě, za to že si si podělala náramek můžeš jen a jen ty.

Takže sestřičko abych ti odpověděla. Lepší prázdniny mám stoprocentně, to víme obě, ty ses nudila u počítače a já se ještě musela vybírat co zrovna budu dělat. Že o tobě nic nevím - omg Viki,ty jsi vážně blbá. Vím o tobě dost možná víc než si myslíš. A žes měla hrozný den? Řeknu ti to takhle - to jen ty si můžeš za to jaký jsi měla den. Je jedno co se stalo, mohla jsi ho přece strávit jinak.
Že jsem přecitlivělá? Ach ségra já jsem na to hrdá, protože přecitlivělí lidé neumí být krutí jako ti necitelní, mezi které patříš ty. Kvůli tomu náramku jsem nebrečela, jestli teda neumíš číst. Že se mám naučit ovládat? To spíš ty ne? Píšeš mi hnusné komentáře a proč? Protože tě onížila pravda jaká že jsi mrcha?
A co se týče toho náramku - můžeš za to, protože kdyby sis mě tak strašně nutně nezavolala, provázky se nezamotali a já nemám pokaženou práci.
Tak a to je vše Viki, snad jsem ti to trochu líp vysvětlila. A než mi zase začneš psát urážlivé komentáře tohoto typu, zamysli se, jestli to máme obě zapotřebí. Tys tohle konec konců vůbec nemusela číst.

Cat

4. března 2010 v 14:12 | Digi |  Grafika - Ukázky (moje)
Řekla bych, že je to jen takový pokus, je to narychlo
a trochu z nudy, takže žádná dokonalost.

Kam dál